16. ledna 2017

Pomoc, telefonování

Důležité věci bych nejraději řešila pouze písemně. Nerada mluvím s cizími lidmi. Nikdy nevím, co říct. Osobní kontakt však není úplně to nejhorší, co může být. Největší zlo na světě v ohledu komunikace je telefonování.


Fandila jsem mu jen coby malé dítě. Když jsem byla ještě úplně malinká a telefon jsme neměli ani doma, připadalo mi úžasné, že se dá vlézt do telefonní budky a odtud zavolat, kam nás zrovna napadne. Krátce po mých čtvrtých narozeninách jsme se přestěhovali do většího bytu. Kromě nového bydlení a postupně nového nábytku jsme se dočkali ještě jedné novinky: měli jsme pevnou linku! Telefon občas zazvonil a já toužila ho zvedat. Vždycky jsem se k němu nadšeně rozběhla, zvedla ho, zřejtelně se představila a zeptala se, s kým chce telefonující mluvit.

A pak jsem se zasekla.

Přestala jsem telefon zvedat. Více méně v tom pokračuju dodnes, ač ne v takové míře, protože vím, že si společnost zvedání telefonů žádá. Nicméně cizích čísel se stále bojím a pokud nejsem v práci, většinou hovor odmítnu (někdy se po smskách snažím zjistit, kdo to byl a co chtěl)*

Nerada něco po telefonu zařizuju. Jediné, čeho jsem schopna a co dělám ráda, je rezervování stolů v čajovně. Ale to je taková zvláštní kapitola. Přišla jsem asi tak o sto padesát osm brigád jen proto, že případní zájemci o práci měli někam zavolat. Nebo naopak napsat e-mail a napsat v něm telefonní číslo, na které někdo následně zavolal a já to nezvedla, protože jsem byla nervózní. Možná můžou právě mé vyřizovací neschopnosti za nechození na pravidelné prohlídky u lékaře.

Dnes jsem měla hroznou vyřizovací zkoušku. Kluci mě pověřili rezervováním bowlingu. Jeden je na tom s telefonováním podobně jako já, druhý celý den pracuje, takže jsem to více méně na nikoho jiného shodit nemohla. Odkládala jsem to, co nejvíc jsem mohla. Pak jsem zavolala... a nikdo to nezvedal. Musela jsem zavolat později! Dovolala jsem se až na třetí pokus. A dozvěděla jsem se, že mám smůlu, dráhy už mi vyfoukl někdo předtím.

Mobil málem letěl z okna, věřte mi.

Pokus v jiném podniku byl zase dlouhou dobu odkládán. Trvalo dlouho, než jsem načerpala síly. K mé smůle jsem se pak během hovoru několikrát zakoktala, musela jsem spoustu věcí opakovat a dokonce bylo třeba vyhláskovat příjmení! Br. Měla jsem co dělat, abych hovor nevypla v půlce.

Prostě děs běs. A tak nějak podobně to chodí vždycky.

Hovory jsou ztížené, když mě někdo poslouchá. Teda asi neposlouchá; pochybuju, že rodina natahuje uši, aby přesně věděli, o čem se s kým bavím. Stačí jen pocit, že jsou na blízku. Mnohdy radši beru telefon ven...

Přítomnost ostatních jsou taky důvodem, proč nerada telefonuju ani s kamarády. Krátký telefonát je samozřejmě lepší než hromada esemesek, ale někdy mi to prostě jinak nejde. Musím však uznat, že jsem se už v tomto ohledu zlepšila. Jak jistě mnozi víte, chodila jsem s klukem, se kterým jsem se mohla vídat pouze o víkendech. Telefonování pro něj byla úplně běžná věc, a tak ho chtěl provozovat i se mnou (ať už mobilem nebo na skypu). Hlavně ze začátku jsem se strašně styděla. Připadalo mi strašně trapné, že by měla rodina slyšet, o čem se bavíme, ač jsme si více méně říkali úplně běžné poznatky dne. Vždycky jsem se zavírala v pokoji a mluvila co nejtišeji. Občas mi nerozuměl ani on...


Telefon je jistě velice praktická věc...nicméně radši nepočítejte s tím, že vám ho zvednu.


A jak to máte vy?





Jednou jsem na několik zmeškaných hovorů reagovala zprávou: Kdo jsi? Odpovdědí bylo: Jedes na soustredeni? V ten moment mi to došlo. Volal mi učitel z orchestru! Zprávou jsem ho naštěstí nijak neurazila. Dokonce jsem ho pobavila! A k mému utrpení to už sedm let vypráví jako vtipnou historku...




Kája

Žádné komentáře:

Okomentovat

Vítám všechny komentáře. :) Chtěla bych poprosit autory z anonymních účtů, aby alespoň na konec komentáře napsali svou přezdívku, ať vím, s kým mám čest. Děkuji za pochopení.