17. ledna 2017

Maminkou?

Zná to určitě spousta žen: menstruace se pár dní zpozdí a už myslíme na těhotenství. Jsou to dny nejistoty, buď jsme ve stresu, nebo ve velkém očekávání, podle toho, zda je či není těhotenství naším cílem. Myšlenky v těchto dnech bývají velice zajímavé...



Nepokouším se o dítě. Nechci dítě. Děsí mě představa, že bych ho měla. Kdybych už však ve mně začalo vznikat, odnosila bych ho, porodila, vychovala, milovala. Jednou si za své přirovnávání všeho k jídlu asi budu muset utrhnout hlavu, ale neodpustím si ho. I když zrovna netoužím po čokoládě tolik, abych si ji koupila, nabídku pásečku nikdy neodmítnu.

Mé tělo mě do stresu přivádí moc rádo. Kvůli/díky tomu mám dávno vím, že bych si dítě určitě nechala. Z pohledu běžných dní mi to přijde jako dost šílený nápad, když mám pomalu pocit, že ten drobeček už ve mně je, vidím to úplně jinak. Možná mám v sobě svého potomka, dítě, které mi možná bude dost podobné... Nezní to hezky? A jelikož vím, kdo by byl otec, zní to ještě krásněji. Bylo by napůl já a napůl on. Ach. Idylka. Vidím ty krásné modré kukadla.

Nechat si to vzít bych nezvládla. Připouštím miniinterupci, kdyby ještě byla možná, ale myslím, že ani na tu bych nešla. A ,,opravdový" potrat? Ne, děkuji pěkně. Nejsem ze zásady proti umělému přerušení těhotenství. Někdy není jiné východisko. Je přece mnohem lepší, když se dítě vůbec nenarodí, než aby skončilo opuštěné někde (v lepším případě) v dětském domově. Jako vraždu potrat nevnímám, aspoň v našich podmínkách ne, když je dovolen jen do určité doby. A že nemáme právo rozhodovat o něčí smrti? To sice ne, ale v tom případě bychom neměli rozhodovat ani o tom, že někdo žít bude. Jenomže zeptejte se dítěte, jestli se chce narodit, ještě dřív, než ho vůbec zplodíte... O člověku na houbách holt rozhodují jiní. Ani jméno si nemůžeme vybrat sami!

Abych to shrnula: proti potratům se nijak výrazně nestavím, ale sama bych ho prostě nedokázala podstoupit. Jestliže je pro tělo náročný jako samotný porod, proč si to dítě v sobě nenechat, dokud samo nebude schopno života? A když už si ho jednou odnosím a porodím, nikomu ho nedám, to dá rozum.

Tak to mám v hlavě srovnáno už nějaký pátek. Uvažuju tak teď, uvažovala jsem tak v šestnácti. Čím jsem starší, tím jsem si jistější, až mě to děsí. Dnes už nevidím žádný problém. Kdyby miminko bylo, tak by bylo, svět by se nezbořil. Střední školu mám v podstatě za sebou. Na tatínka je spolehnutí, vím moc dobře, že by se na nás nevykašlal. Nejdřív bychom asi byli dost v šoku, ale až bychom si všechno vyřešili, určitě bychom se těšili. A tak se začínám klepat, že brzo přijde čas, kdy se budu nad těhotenským testem modlit, aby se na něm ukázaly dvě čárky. Hm.

A kromě toho uvažuju o jméně, pokukuju po dětském oblečení, zkoumám cenu kočárků... Zatím naštěstí vždy jen do doby, než se mi potvrdí, že maminkou nebudu. (Nepočítám to rozplývání se nad roztomilým oblečeníčkem, když kolem něj projdu v obchodě, je to to samé jako ťutání na štěňátko.)

Jediné, co mě na těhotenství fakt děsí, je to zvracení. Všechno však musíme brát pozitivně - aspoň bych se té protivné fobie šokem zbavila...

A co vy, maminky?

Kája

Žádné komentáře:

Okomentovat

Vítám všechny komentáře. :) Chtěla bych poprosit autory z anonymních účtů, aby alespoň na konec komentáře napsali svou přezdívku, ať vím, s kým mám čest. Děkuji za pochopení.