Profíci mají svou vlastní doménu. Hledejte mě na:

www.kajinblog.cz

16. ledna 2017

Jak jsem naslouchala

V rámci studia jsem měla povinnost absolvovat osm hodin náslechové praxe. To znamená, že jsem se předchozí dva dny seděla v lavici a sledovala průběh hodiny. Byl to stokrát zajímavější způsob splnění předmětu, než psaní nějaké hloupé seminárky. A jak přesně to probíhalo?


Duben 2016

Prvním krokem byla samozřejmě domluva. Napsala jsem e-mail na základku, kde jsem se pár let zpátky vzdělávala. Skoro jsem ani nemyslela na možnost, že by to nevyšlo. Těšila jsem se, že se budu pohybovat ve známém prostředí, potkám známé učitelky a budu sedět v lavici vedle dětí bydlících v mém blízkém okolí. Po třech týdnech jsem přestala být naivní. Odpověď nedošla a už asi nikdy nedojde. Napsala jsem tedy na všechny ostatní základky ve městě, což činí sedm zpráv. Odpověď přišla všeho všudy jedna. Naštěstí kladná.

Je pondělí ráno. Vstupuju do školy. Co mám vlastně dělat? Aha, ohlásit se na sekretariátu. Kde to asi je? Budu se muset zeptat. Nádech výdech. Obracím se na učitelku, která má u vchodu dozor. Aha, takže musím jít po schodech nahoru, projít spojovačkou, znovu vyjít schody a tam už to najdu. Super. Vím, kam jít a hlavně jsem spokojená, že jsem byla schopna si zajistit, co jsem potřebovala.

Fajn, jsem na sekretariátě. Ale s kým mám mluvit? Klepnu na sekretářku. Paní zjevně vůbec o ničem neví, ale to nevadí, vzápětí totiž přichází samotný pan ředitel a velice mile mě vítá na škole. Prý ať chvilku počkám na chodbě. Sleduju zatím děti vyzvedávající třídní knihy a s úsměvem vzpomínám na dlouhá léta na gymplu a a starosti s třídnicí, o kterou jsem se čtyři roky a kousek pečlivě starala, než ji nadobro vystřídal trapný elektronický systém.

Pan ředitel mě přivádí do kabinetu. Paní učitelky snídají a domlouvají se, jak si mě rozdělí. První hodinu se jdu podívat ke druhákům na češtinu, druhou ke čtvrťákům na matematiku. Kromě samotné výuky sleduju i jiné věci, prohlížím si děti, skoro se popadám za hlavu, že půlka třídy má oblečené něco s Mimoněm nebo s Minecraftem, dívám se, jaké mají přezůvky, v čem si nosí věci (naše aktovky už nikdo nenosí). Zajímá mě samozřejmě i výzdoba třídy.

Těším se na třetí hodinu Čeká mě hudebka s prvňáčky. Učí je paní učitelka z druhého stupně. Dělám rozhodčí při písničkovém kvízu - paní učitelka hraje na klavír a děti rozdělené na tým holek a tým kluků se snaží co nejrychleji poznat písničku. Pak se děti učí písničku Maličká su. Zpívám s nimi, později se přidávám i na taneček. Všichni by se nejradši drželi mě, bohužel mám jen dvě ruce. Hodina utekla rychle, teď už zbývá jen čtení se třeťáky.

Další den absolvuju dvě hodiny matematiky. V první hodině si se čtvrťáky opakuju dělení se zbytkem, ve druhé hodiny zlomky s páťáky. Jsou to docela velké děti, také, kterých jsem se na Bílé skoro bála. Ti už se na mne samozřejmě nelepí, ale jsou slušní a starají se, jestli se mi sedí pohodlně.

Následuje čeština ve čtvrté třídě. Ve třídě, kterou učí pan učitel! Těch po světě moc nechodí, takže se raduju, že mám štěstí a na nějakého jsem narazila. A ještě k tomu na takového! Děti z něj mají přirozeně respekt, ale vůbec se ho nemusí bát. Je to totiž vtipálek. A strašně rád zpívá. Dokonce své děti vycvičil k tomu, aby se po zvonění postavily a něco zpívaly, když nepřijde do třídy hned. Mám to i s praktickou ukázkou, schválně se v kabinetě trošku zdržíme. Netrvá dlouho a už přes zeď slyšíme Beskyde Beskyde.

Svou poslední hodinu trávím ve druhém ročníku. Děti mají čtení a učí se básničku o krtkovi. Víc jsem je však zajímám já. Když jsem si s nimi o přestávce povídám, překřikují se. Jeden chlapeček se přiznává, že se do mne zamiloval.

Po hodině jsem se chystám odejít, zapovídám se však s jednou paní učitelkou. Čím dál víc mi připomíná jednu profesorku z gymplu, má stejné oči, je stejně drobná a úplně stejně mluví. Mám chuť se zeptat, jestli nemají něco společného, ale nemám na to odvahu. Najednou přichází pan učitel, jestli bych nechtěla ty jeho čtvrťáky naučit nějakou písničku. Kývám, nic lepšího mě v tu chvíli snad ani nemůže potkat. Vybereme Valčíček. Děti ho neznají, ale snaží se. Řekneme si, co je repetice, žáci slibují, že už si to budou doopravdy pamatovat. Pak zpíváme ještě pár dalších písniček, dostanu od kluka v modrém tričku hašlerku a odcházím domů.

U dveří stojí (asi) školnice.
,,Dobrý den!" pozdravím ji.
,,Kampak?!?" ptá se rozlobeně.
,,Domů.... z praxe." zasměju se. Paní se omlouvá. Prý by mě zařadila mezi osmáky nebo deváťáky. Pch. Ti přece vypadají úplně jinak. Přece už od třeťáků jsme kroutili hlavou nad tím, jaké jsou malí bažanti děti.



A je po praxi. Jedna paní učitelka se divila, že ji mám už v prvním ročníku. Dodala, že to máme asi proto, aby nás včas odradili. No, mě teda rozhodně neodradilli. Spíš navnadili. Děti jsou prostě nejlepší.



Kája

Žádné komentáře:

Okomentovat

Vítám všechny komentáře. :) Chtěla bych poprosit autory z anonymních účtů, aby alespoň na konec komentáře napsali svou přezdívku, ať vím, s kým mám čest. Děkuji za pochopení.