1. srpna 2017

Život s emetofobií (tj. panický strach ze zvracení)

Osoba trpící emetofobií se neustále obává, že bude zvracet, přestože zvrací pouze ojediněle. Osoba trpící touto fobií jsem například já. V minulosti jsem ji věnovala dva články: V jednom jsem uvedla praktické tipy pro emetofobiky, druhý vysvětloval, s čím se musím téměř denně prát. Dnešní článek bude v podobném duchu. Dozvíte se, jak se u mne emetofobie vyvíjí a připojím tři ,,tragické" události ze života.

Varování: Ač své zkušenosti nevykládám zrovna naturalisticky, servítky si rozhodně neberu.


Ta, která se bojí zvracet 

První emetofobický článek přitáhl na sebe větší pozornost, než jsem čekala. Napsala mi od té doby spousta emetofobiků. Svěřovali se, prosili o rady. S přestěhováním na blogspot jsem si slávu trochu narušila, zatím nejsem atraktivní pro google, nicméně pár zoufalců si mě našlo i tady. Jeden z nich mě požádal o vyprávění, jak se mi fobie vyvíjí.

Psaní následujících odstavců si vyžádalo hodně sil, bylo ale přínosné. Nikdy jsem se takto nezamyslela. Některé věci mi teď jsou jasnější.



Jak to všechno začalo 

Bylo mi šest. Po obědě ve školce mě bolelo břicho. Nikomu jsem nic neříkala. Ani paní učitelce, ani mamce, když mě přišla vyzvednout. Normálně jsem se oblékla a snažila se na bolest nemyslet. Bohužel se mi ještě na chodbě stala nehoda. Z ničeho nic jsem se vyzvracela! Mamka zavelela návrat do školky. Otočila jsem se a letělo to ze mne znova. Všude kolem nás leželo zelí.

Dozvěděla se to paní učitelka, uklízečka, cizí rodiče. Všichni kolem mne skákali, ptali se, jak mi je a litovali mě. Jejich pozornost byla horší než samotné zvracení. Možná právě tady začala vznikat emetofobie.

Od té doby jsem nikdy nepozřela zelí!!! 

Další (a dosud poslední) zvracení přišlo o rok později v ne úplně příjemné situaci: Sestra onemocněla přede mnou. Zvracela, stěžovala si na bolest břicha. Mamka se bála, že je to slepák a odvezla ji do nemocnice. Několik dní tam zůstala na pozorování, dokud se nepotvrdilo, že jde o planý poplach. Když se vrátily domů, projevila se nemoc pro změnu u mne. Se zvracením jsem zároveň brečela. Bála jsem se, že budu muset do nemocnice i já.

Naštěstí jsem o svém stavu podávala přesnější informace, tudíž jsem nevzbudila žádné slepákové podezření. Přesto jsem se rozhodla, že už nikdy zvracet nebudu. Nesmím!

Emetofobie je na světě, hurá. V dětství jsem ji ale tolik nevnímala. Posuňme se v čase.



Vyvrcholení emetofobie 

Emetofobie mi zásadním způsobem začala narušovat život v šestnáci. Přispěl tomu divný zdravotní stav. Skoro celý rok mi připadalo, že mám v žaludku kámen. Přibližně jednou za měsíc mi bylo dost špatně. Žaludek těžký. Stavy ,,za chvilku budu zvracet".

Psychika se mnou mávala, i když mi zrovna bylo dobře. Vystresovaně jsem čekala, kdy to zase přijde. Cestovala jsem výhradně se sáčkem, pod polštářem jsem měla sáček, v hlavě jsem si vytvořila mapu únikových cest na záchod. Začala jsem řešit, co a v jakých kombinacích jím. Jakákoli zmínka o zvracení mi roztřepala žaludek a úplně ochromila mozek.

Kvůli kameni v břichu jsem přemýšlela o nějakém vyšetření, ale jsem na to moc velký srab. Prostě jsem čekala, až to přejde. A ono to přešlo. Fyzicky. Psychika zůstala pocuchaná.



Tři emetofobické záchvaty z poslední doby 

Mám na myslí těžší záchvaty, ne nějaké chvilkové záležitosti.


Probdělá noc

S divným pocitem jsem se probudila asi po hodině spánku. Není mi náhodou špatně od žaludku? Jelikož jsem se tlačila s mužem na malé posteli, bylo nemožné si vystlat polštáře a o další usnutí se pokusit v sedě, jak mám ve zvyku. Nechtěla jsem ani zbytečně odcházet z postele, vařit si čaj a číst. Mohla bych tím probudit muže a on by určitě zjišťoval, co mi je. Svěřit se? Nic horšího se emetofobik nemůže dopustit!

Cituji ze staršího článku: ,,Základem všeho  je pro mne v dané situaci o strachu nikomu neříkat. Dobře totiž vím, že se jedná o planý poplach. Ostatní by mi chtěli někde zastavit/přinést mi kyblík/atd. Nepomohli by, naopak by můj strach ještě posílili."

A tak jsem ležela, zírala na strop a každou chvíli očekávala nejhorší. Jelikož jsem už dávno zapomněla, jak vlastně zvracení probíhá, bála jsem se, že přijde jen tak, jako tehdy ve školce. ,,Neee, to neee, nesmí se to stát..." Myšlenky nevolnost zhoršovaly. Až jsem si řekla dost. Poslepu jsem našla mobil a odebrala se s ním do obýváku. Po dvaceti minutách intenzivního soustředění na hru jsem byla zdravá jako rybička. Takže kde byl problém, v žaludku, nebo v hlavě?


Nemocná sestra

Sestra celou noc zvracela Já jsem naspala dohromady možná tak hodinu. Jinak jsem se klepala a bála, že budu další na řadě. Zahrabala jsem se pod peřinu a několikrát brečela. Vyjít ven z pokoje jsem se odvážila, jen když byla sestra delší dobu v klidu. Radši bych se počurala, než abych podstoupila riziko, že se s ní nějak střetnu. Jako doprovod jsem si vzala obrovského Mimoně. Přece bych nemohla jít sama!

Možná si říkáte, že jsem zlá a neempatická. Stresovala jsem se nesmyslem, zatímco moje sestra trpěla. Máte pravdu! Říkala jsem si to i já. Stres ze zvracení tak občas vystřídal záchvat jsemúplněnemožnýčlověk.

Ráno jsem vůbec neměla chuť k jídlu. Až kolem dvanácté hodiny jsem si vnutila banán. Dělalo se mi totiž špatně z hladu, bolelo mě břicho a točila se mi hlava. Po jídle se mi udělalo o něco lépe, do večera jsem ale snědla jen trochu zeleniny a krajíc suchého chleba.

Další den jsem ještě pořád byla na dietním jídelníčku. Jedla jsem jen lehké a suché věci. Za celý den jsem snědla možná tak pětinu toho, co potřebuji normálně. Pořád jsem nebyla úplně OK, přestože moje sestra se už aktivně sháněla po stravě.

Úplně jsem se vzpamatovala až po několika dnech.



Bylo mi špatně v čajovně 

Na konec jsem si nechala nejhorší příběh.

Byla jsem s kamarádkou v čajovně. Pohodičku mi narušily menstruační bolesti. Jelikož jsem je nečekala, nebyla jsem vybavena svým lehce stravitelným práškem. Kamarádka mi nabídla Ibalgin. Věděla jsem, že mi dělá trochu neplechu, ale nikdy mi po něm nebylo tak hrozně, abych upřednostnila raději bolesti. Dnes bych to neudělala.

Negativní účinky se projevily dříve než utlumení bolesti. Začalo mi být divně od žaludku. A pak ještě divněji. Obavy z nejhoršího mě poslaly na záchod. Konkrétně jen do místnosti s umyvadlem. Stát nad záchodem by mi zbytečně zvětšovalo utrpění. Koukala jsem na sebe do zrcadla a sama sebe snažila přesvědčit, že to nic není a brzo mi bude dobře.

Myslím si, že tehdy šlo o nefalšovanou nevolnost.
Myslím si, že kdybych se tak nebála a nebránila se, prostě bych se vyzvracela.
Myslím si, že bych si tím zkrátila utrpení.

Jenomže: Co se vlastně bude dít, až budu zvracet? Bude to moc hnusné? Co si budou myslet lidi? Terka se to dozví určitě. Bude ji jasné, že jsem nešla jen čurat. Dozví se to i čajmani, přece je budu muset poprosit o nějaké věci na úklid. Co když mě tu načapá nějaký zákazník? Jak sakra příště půjdu do čajovny?

Choulila jsem se pod umyvadlem, klepala se a snažila odvést myšlenky jinam. Už nevím, jestli jsem přeříkávala násobky sedmnácti nebo poučky z pedagogiky. Na tom nesejde. Každopádně jsem se zhruba během hodiny úplně uklidnila. Žaludek taky.




Zlepšení? 

Ač se to možná podle historek nezdá, jsem na tom o něco lépe.
Dokážu uklidit zvratky po psovi a starat se při tom jen a pouze o jeho zdraví.
Zvratky na chodníku přejdu s pouhým ,,fuuuuj". Už nepřemýšlím, z jakého důvodu se tam dostaly a jestli náhodu nehrozí, že tam přidám taky.
Občas něco malého sním i v pozdějších hodinách.
V autobuse mě už děsí jen mé vlastní případné zvracení. Ostatním lidem už věřím.

Vám to možná pořád přijde extrémně vyhrocené, ale zlepšení tu skutečně je.



Znáte někoho, kdo trpí emetofobií? Nebo se zvracení bojíte vy sami? Piště mi své zkušenosti do komentářů.


Kája




Tipy na další články: 




10 komentářů:

  1. Pááni, já osobně jsem se nebál zvracení. Jasně, byly tu ty "divné pocity", o kterých mluvíš, ale nikdy to nebylo nic extra. Je obdivuhodné, jak si se s tím vypořádala. Je jasné, že někdo má fóbii na to a jiní zase na tamto. Já kupříkladu mám strach z pavouků díky tomu, že když jsem byl malý, brácha i matka mi ukázali encyklopedii z obrázek tarantule, která zabírala obě A4 encyklopedie. Pořád tu encyklopedii máme, ale od té doby jsem na ní nesáhl. A to bez legrace. Pořád se pavouků bojím, ale zvládám to, když vidím tarantule v televizi nebo na internetu. Rovněž snesu na pavouky ve zverimexu, ale nikdy na to nesáhnu, byť je to sebemenší.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pavouci mi vůbec nevadí. Máme jich doma docela dost. Bojí se jich muž. :D :D

      Vymazat
  2. Zvracení se bojím také, jakmile hrozí, že budu zvracet, dostanu panický záchvat. Ale u mě je to v rámci agorafobie, mám strach celkově z nevolností, že mě u toho někdo venku uvidí, že se mi něco stane. Psychika je silná, nikdo moc moje úzkosti nechápe. Skvělý článek, úplně jsem se viděla v těch pocitech, hlavně noční bdění.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsem ráda, že mi rozumíš. :)
      I když lepší by samozřejmě bylo, kdybychom vůbec nevěděly, o co jde...

      Vymazat
  3. Tak jsem dosud ani netušila, že něco takového může existovat a musí to být opravdu hrozné. Snad se i na tyto příčiny někdy přijde a pomůže ti někdo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Doufám, určitě je to mnohem otravnější, než se občas vyzvracet...
      Hlavně by se ale mělo dařit lépe tobě. ;)

      Vymazat
  4. Taky vůbec jsem netušila, že to existuje. Každopádně to muselo být otravné .

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mám poučný blog. :D Jojo, je to otrava...

      Vymazat

Vítám všechny komentáře. :) Chtěla bych poprosit autory z anonymních účtů, aby alespoň na konec komentáře napsali svou přezdívku, ať vím, s kým mám čest. Děkuji za pochopení.