16. června 2017

Praha je mocná aneb Jak mě začal bavit život

Po maturitě jsem prodělala těžkou krizi. Ublížil mi tehdejší kandidát na manžela, odstěhovali se mi kamarádi, seznamovala jsem se s pracovním životem, zvykala si na vysokou školu. Nebyla jsem si jistá, kdo vlastně jsem a co od světa chci. Rok po maturitě se to náhle změnilo. Nyní uplynul další rok. Dnes vám povyprávím, kam jsem se posunula a co jsem dokázala. Bude to optimistické a možná i trochu inspirativní čtení.



Začít bohužel musíme v temné minulosti.

Gympl mi přinesl hodně utrpení. Hlavní problém tkvěl ve špatném kolektivu. Pro většinu spolužáků jsem byla nejhorší tvor na světě a dávali mi to pěkně sežrat. Navzdory tomu jsem si studium docela užívala - měla jsem ve škole pár kamarádů, měli mě rádi kantoři a tak.

Po šesti letech jsme dostali maturitní vysvědčení a byli posláni pryč. Už jsme dost staří, tak ať se zařídíme sami.

Moje noha v matičce Praze 

 Někteří byli rádi. Já ne. Dost jsem tápala.

Musela jsem si najednou poradit bez kamarádů, které jsem byla zvykla vídat denně. Musela jsem si zvyknout, že už nechodím do školy, nýbrž do práce. Od září jsem k tomu začala dálkově studovat. Čekala jsem, že mi to bude přinášet radost, ale naopak. Vůbec jsem si nebyla jistá, jestli jsem si vybrala správný obor.

Všechno to bylo umocněno tím, že jsem milovala nesprávného muže. Agresivního promiskuitního mamánka, který mi svým chováním úplně zničil plány. Teď se popadám za hlavu, proč jsem ho neopustila hned, co se krátce po maturitě provalila jeho nevěra. Dávala jsem mu pořád dokola novou šanci a on byl pořád dokola na mne zlý. Když už jsem náhodou měla ze života nějakou radost, on mi ji zkazil. (,,Joo, jsem dobrá, dala jsem tu zkoušku!" ,,A co jako? Máme ti tady všichni tleskat? Moje sestra má mnohem těžší zkoušky a taky je zvládá.")

Věděla jsem, že mi ubližuje. Chtěla jsem s tím něco dělat, ale musela jsem pro to nejdřív dozrát. Stalo se tak po té, co najednou z ničeho nic začal tykat mým rodičům. Co si to sakra dovoluje? Rozešla jsem se s ním a bylo. Najednou začal lepší život!

Stalo se to začátkem března. Jaro jsem měla takové všelijaké. Dost jsem si pobrečela, protože se mi nedařilo ve škole. Chodila jsem na opravné termíny a každý večer před zkouškou nebo testem jsem nemohla usnout od nervů, že se zase zklamu. Na druhou stranu jsem díky rozchodu byla mnohem uvolněnější. Chodila jsem na koncerty, jezdila na výlety, byla jsem na dovolené v Itálii. Poznala jsem nové lidi.

V půlce června jsem po jedné zkoušce učinila zásadní rozhodnutí. Nejela jsem domů, nýbrž do Prahy. Prakticky z ničeho nic jsem se domluvila s jedním moc milým Pražákem, že se stavím k němu na návštěvu a podívám se na koncert jeho kapely. Bylo to dost na punk, měla jsem jen sukni, střevíčky a malou kabelku. Půjčovala jsem si od kamarádky tenisky, kupovala kraťasy a zubní kartáček, abych mohla víkend nějak přežít.

Měla jsem od něj jistá očekávání, která se nenaplnila. Celý výlet dopadl úplně jinak, než měl, děly se jiné věci, než se měly dít... Jeden by z toho brečel, ale víte co? Já jsem se celou cestu domů smála! Jen tak. Protože jsem najednou měla radost ze života. Víkend byl sice jiný, než měl být, ale to mu nic neubírá. Bydlela jsem u dvou milých mužů, dělali mi čaj a kávu, ukázali mi krásné pražské kouty. Seznámila jsem se s jejich přáteli. Většinou neuměli česky, takže jsem si s nimi nemohla moc popovídat, ovšem copak jsou slova důležitá? Všichni ti lidi byli moc hodní, nedívali se na mne skrz prsty, naopak mě brali mezi sebe, jako kdybych k nim patřila. Bylo to krásné a úplně mě to nakoplo.

Najednou jsem věděla, že všechny věci, které se mi staly, vnímám jako špatné, protože se na ně dívám ze špatného úhlu. Přijala jsem maturitu jako možnost začít nový, ještě lepší život.

Našla jsem si nové kamarády, uznala jsem, že studuji správný obor. Vrátila se mi dřívější podnikavost. Začala jsem se víc činit a méně užírat špatnými myšlenkami.

Měsíc od prvního výletu do Prahy jsem jela na místo činu zase. Opět to byl velice zajímavý víkend. Co je nejdůležitější: Poznala jsem tam nejlepšího muže na světě. O tom, jak jsme se seznámili, si povyprávíme někdy jindy. Teď chci říct, že můj muž je taková třešnička na dortu, která mi celý život dělá ještě mnohem krásnější. Mám takového muže, jakého potřebuji. Mám u něho podporu.

Za nedlouho spolu budeme bydlet. Stěhuji se za ním. Do Prahy.

Je to zvláštní. Nikdy jsem tam nechtěla ani na výlet. K první návštěvě mě donutil koncert Nightwish. Pak nějaké další koncerty a veletrh knih. Teď mi bude domovem. Ale to není to, co je na ni nekrásnější. Aniž by se o to nějak snažila, ovlivnila mi pozitivně život. Hned dvakrát za sebou. Mám ráda Prahu.


Doporučená literatura: Na starém blogu najdete článek Vlastně mě můj život baví. Když jsem ho psala, byla jsem v té nejlepší náladě. Měla jsem přímo radost! A to jen z toho, že jsem na světě.




A co vy? Měli jste po maturitě krizi, nebo jste si na nový způsob života zvykli rychle? Je vám nějaké město podobně osudným, jako mně Praha?




Kája




Tip: Jestli nemáte životního optimismu dost, dám vám tip na blogera/vlogera Aleše. Ač sám přiznává, že není pozitivní nonstop, do své tvorby vkládá jen radost. Píše a natáčí (především) o práci průvodce, která ho nesmírně baví. Takový přístup by měl mít ke své práci snad každý.

3 komentáře:

  1. Tvůj (starý) blog jsem kdysi četla, teď jsem na něj narazila náhodou znovu díky Vinted. Tohle je hrozně bezva číst, vážně :) Aneb začátky na VŠ jsem taky prožívala hůř. U tebe jsem si říkala, zda to nemůže být tím, že jsi dálkař, ale když si vezmu sebe - nově dojíždění, kamarádky pláchly směr hlavní město, zatímco já zůstala jako jediná dojíždějící zakopaná u nás, sliby, jak se budeme vídat pravidelně, ale ono už to tak jednoduše nejde, do toho teoretické předměty ze začátku prváku asi jako všude jedna velká nuda... prožívaly jsme to asi hodně podobně. Co chci říct - ačkoliv jsem duší tramp, tulák a milovník přírody, nakonec musím říct, že vystoupení z komfortní zóny (o nic jiného v tomhle případě totiž nejde) a přestěhování se za studiem a prací do Prahy bylo to nejlepší, co jsem v rámci boje "za znovuobnovení svého pozitivního já", jak ho s oblibou nazývám, mohla udělat. Takže hodně štěstí, ať to vyjde i tobě! :D

    OdpovědětVymazat
  2. My jsme měli divnou partu na zakladce. Kamarádky jsem tam samozřejmě mela, včetně mé sestry, což mi hodně pomohlo. Ale zažila jsem tam šikanu...
    Teď jsem 1.rokem na gymplu a parta je tam o 100% lepší. Nikdo nikoho neodstrkuje a neposmívá se.
    Osudné město je pro mě samozřejmě to, ve kterém žiji. A pak ješte nedaleká víska, kam jezdím na koně :-).

    OdpovědětVymazat

Vítám všechny komentáře. :) Chtěla bych poprosit autory z anonymních účtů, aby alespoň na konec komentáře napsali svou přezdívku, ať vím, s kým mám čest. Děkuji za pochopení.