Ztraceno

Ať se člověk snaží, jak se snaží, čas od času něco ztratí. Tužku, sešit, peněženku, hlavu. Jelikož chci napsat veselý článek k pobavení, vynecháme skutečnost, že občas ztratíme např. blízkou osobu. Seďte tiše a já vám předvedu, jaké jsem trdlo!



Začněme nejvýznamnější ztrátou.

Chodila jsem do čtvrté třídy. Vlastnila jsem Siemens C25, zelený telefon s anténkou, jehož funkce se omezovaly výhradně na volání a SMS. Neznal ani hodiny.

Netuším, proč jsem ho v nauce vyndávala z tašky. Když začala hodina, strčila jsem ho rychle pod lavici. Chyba! Domů jsem odešla bez něj. Pár dní trvalo, než mi došlo, co se stalo. Před rodiči jsem mlčela, museli na to přijít sami. Největší škoda byla na kreditu. Poctivý nálezce mi ho celý provolal. A ne že by to byla zrovna malá částka.

Po té jsem v průběhu let poztrácela spoustu gum, kružítek, gumiček a tak dále. Všechny možné předměty, které se rády ztrácejí. Hrdě musím poznamenat, že přibližně od maturity je relativně zvládám udržovat. Zbývá přemluvit pračku, aby mi nejedla ponožky.

O gumičkách však nemá cenu mluvit. Nikdy mě moc nemrzely.



...a najednou se dívám, že nemám vodítko. 
I na to v tomto článku dojde. Čtěte dál.


To ovšem nemůžu říct například o klíčence. O malinkém modrém pudlíkovi, který po stisknutí bříška říkal: I love you!  Jednoho dne se mi cestou ze školy vytratil z kapsy. Obrečela jsem ho, přísahám. Připravila jsem si několik letáčků prosících o vrácení, ale nikdy jsem nenašla odvahu je rozvěsit. Pravděpodobně by je totiž uviděli rodiče a já se před nimi styděla.

Případ vyřešila mamka. Zázrakem měla ve skříni ještě jednoho takového pudlíka. Slitovala se a dala mi ho. Vůbec mi nevadilo, že byl nový pudlík růžový. Měla jsem z něho radost. V páté třídě, kdyby to náhodou někoho zajímalo.

V prváku nebo druháku jsem ztratila učebnici chemie. Dodnes nechápu, kam zmizela. Od října až do konce roku jsem se osypávala z představy, že ji budu muset škole zaplatit. Sklad učebnic naštěstí spravoval hudebkář. Miluje mě snad od prvního dne, co mě spatřil. Když v červnu došlo na lámaní chleba, jen mávl rukou. Mladších studentů je méně než nás, tak co. 

Od třeťáku jsme už byli na velkém gymplu a učebnice jsme si museli kupovat. Na hodně učebnic jsem se vykašlala, můžu přece koukat k sousedovi, že ano. Co jsem nezanedbala, byl atlas, protože kdo nemá v hodině geografie atlas, jako by tam ani nebyl. Bohužel se zopakovala historie. Dokonce dvakrát. ZASE jsem ztratila učebnici a ZASE jsem něco zapomněla pod lavicí.

Tentokrát v učebně dějepisu. Utíkala jsem tam hned další přestávku, ale měla jsem smůlu. Zloděj šel jasně jen a pouze po atlasu. Sešit z literatury mi tam nechal. Ležely tam dokonce i všelijaké papíry, které byly původně založeny v atlase. Možná bych mu za tu laskavost měla děkovat.

Poslední dva roky jsem tudíž jakoby nebyla v hodině geografie. Ach jo.

Předpokládám, že máte dnes na práci i jiné věci, než číst můj článek, proto teď přeskočíme čas až do loňského podzimu.

Jela jsem do školy. Abych si cestu zpříjemnila, pustila jsem si hudbu z mp3 přehrávače. Tomu se asi do školy nechtělo. Aniž mi cokoliv řekl, jel dál. Neptejte se, jak se mi to povedlo. Sluchátka mám! Psala jsem do ztrát a nálezů. Odpověď mi poslali dokonce dvakrát, v obou případech bohužel negativní. Empétrojka se všemi písničkami vysublimovala. Prosím, držme teď pro ni vteřinu ticha. ... Děkuji. Můžeme pokračovat.

,,Kde ten obal je... už jsem ho fakt dlouho nepotkala. To je divné. Přece jsem ho nenechala ven-" zarazila jsem se. Najednou jsem si vybavila, že jsem pár dní předtím skutečně vzala foťák ven i s brašničkou, ačkoliv to na krátkých procházkách se psem nemívám ve zvyku. Najednou jsem měla před očima, jak foťák vytahuji, fotím sakuří pupeny, věším foťák na krk a následuji psa v cestě za voňavou fenou. Najednou mi bylo jasné, že jsem v tu chvíli měla udělat ještě něco: Zvednou brašnu ze země.

Šla jsem se na ono místo rychle podívat, ale měla jsem smůlu. Brašnu si už někdo přivlastnil. Je možné, že vysublimovala a teď je někde s přehrávačem a z dálky se mi smějí. Kdo ví.

Trochu jsem o této ztrátě přemýšlela. Respektive o místě, kde k ní došlo. Určitě je prokleté.

Před pár lety jsme tam se sestrou lopatovaly. Točily jsme videa ala Drtivá porážka (Wipe out). Kopec představoval obří skluzavku. Dole jsme válely sudy a dělaly všelijaké blbosti. U domu jsem pak zjistila, že mi při tom vypadly z kapsy klíče! Díky bohu jsme je našly. Musely jsme je ale vykopat ze sněhu.

Loni na jaře jsem, to bude znít neoriginálně, fotila rozkvetlou sakuru. Byla jsem tam i se psem. Odepnula jsem vodítko a položila ho do trávy. Po chvíli jsme pokračovali v procházce. Šli jsme a šli, když tu mi najednou došlo: ,,Fíku, my jsme nad hřištěm zapomněli vodítko!" Ještě že jsem nezapomněla psa.


Takže tak. Nevím, proč se takové věci stávají zrovna mně, šikovnému spořádanému tvorovi se smyslem pro detail. Aspoň se mnou není nuda. Jen to někdy trošku leze do peněz. Jaké štěstí, že jsem novou brašnu našla za celkem malý peníz ve výprodeji!


A co vy? Ztrácíte věci, nebo jste pravý opak? Pochlubte se v komentářích. 

Než odejdete, ráda bych vás pozvala na svou facebookovou stránku.
Zveřejňuji na ni odkazy na nejnovější články a krátké zážitky či myšlenky, které neumím pořádně rozepsat, ale přijde mi škoda se o ně nepodělit se světem. Je (a hlavně bude) to takový můj doplněk k blogu, proto neváhejte a lajkujte. Zatím moc fanoušků nemám, přestože stránka existuje už pár měsíců.

Edit: Mrkněte na FB stránku, i když ji třeba nechcete lajkovat. Před pár dny jsem se tam chlubila, že jsem byla citována v diplomové práci. O tom se přece musíte dozvědět víc!


Kája



Komentáře

  1. Pěkný článek! Taky se mi už podařilo ztratit několik věcí, ale nikdy to nebylo nic zásadního ... Tužka, guma, propiska. A souhlasím, že je vždycky lepší se vrátit na to místo, kde jsi byla, než to hledat třeba doma :)

    OdpovědětVymazat
  2. Snažím se vzpomenout si, co jsem kdy ztratila takového, že bych si to pamatovala. Ze školních let mě kupodivu nenapadá nic zásadního. V posledních letech jsme ale s mužem ztratili iPOD a dodnes nechápu, jak se to přihodilo. V jednu chvíli ho jeden z nás držel, v druhou chvíli zmizel (ani si už nevybavíme, kdo jej v osudný okamžik měl na starosti). Tato ztráta zamrzela, protože jsem několik měsíců v autě nemohli poslouchat empétrojky, než jsme sehnali nový.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to jsi šikovná. :) Měla bych se od tebe učit.

      Vymazat
  3. Včera jsem složitě hledala seminárku.
    Ve složce daného předmětu nebyla. Nebyla ani nikde jinde.
    Vyhledat nešla.
    V historii wordu taktéž nebyla.
    Dlouho jsem se k ní proklikávala. Nakonec jsem ji objevila ve složce Úplné blbosti. :D

    OdpovědětVymazat
  4. Ahojky tak já jsem strácela hodně mobily ale také klíče. Naštěstí už jsem z toho vyrostla a nic nestrácím. =)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Au, klíče jsou snad nejhorší. Já jsem naštěstí ztratila jenom ty ve sněhu.

      Vymazat
  5. Taky jsem měla Siemens, ale nějakej A36 nebo 35, teď nevím. Doteď ho někde mám v šuplíku, a chybí mu tlačítko. Kdysi jsme si s ním házeli na hřišti (když už jsem měla jinej mobil) a tlačítko najednou vypadlo a nemohli jsme ho nikde v trávníku najít, ale funguje, když použiju něco kovového. :D
    Ponožky mi taky pračka žere. A velkou oblibu má v nakusování špičky nebo paty. Asi jí ty nakouslé ponožky nechutnají. A když nějakou sežere, tak vždycky jen jednu z páru. Asi aby se to nepoznalo. :D
    Psací potřeby jsem moc neztrácela, ale často si někdo něco půjčoval a pak to nevracel. Jednou dokonce spolužačka spolužákovi půjčila půjčenou propisku (ode mě) a když jí ji vracel (to jsem byla asi jediná osoba poblíž nebo jsme zrovna seděly spolu), tak mi řekl, že jí to vrací. Taková drzost. :D Tehdy jsem s nikým moc nekomunikovala, tak jsem jen přikývla. Dnes bych se ozvala, že to je moje propiska. :D Ale gumičky jsem ztrácela taky. Hlavně vždycky ruply, protože jsem měla většinou takové ty obyčejné, ne ty "okrasné".

    To jste měli dobrýho učitele. :D U nás se musela kupovat nová učebnice. Na střední jsme naštěstí měli svoje učebnice, takže jsme si je mohli ničit, jak se nám zachce. :D

    Já jsem jednou zapomněla ve škole brejle a pak jsem je už nikdy neviděla. Musela jsem kvůli tomu na oční, abych si mohla koupit nové. :D

    Tu mp3 si pamatuju z nějakého článku!

    Teď jsem si vzpomněla, že mám štěstí na ztrátu čepic. Jednou jsem si koupila mou oblíbenou fialovou čepici, ale dlouho jsem se z ní netěšila. Nechala jsem ji jednou v autobusu, řidička sice další den věděla, že se tam nějaká našla, ale nevěděla už, kde skončila. Tak jsem se šla zeptat na dispečink, tam mi řekli, že od nich k nám busy nejezdí, že musím dolů, tam mi řekli to samé, že musím nahoru, tak jsem se na to vykašlala a smířila jsem se s tím, že zas musím vytáhnout tu starou čepicu, kterou nemám ráda. :D Loni jsem si koupila novou, jenže jsem ji po pár použití zapomněla v busu, když jsem jela po koncertě na vstupní prohlídku k doktorovi kvůli práci. Samozřejmě jsem si toho všimla ještě, když byly dveře otevřené, bus tam ještě půl minuty stál, ale já ne a ne jít dovnitř. By se určitě rozjel. Tak jsem si pak koupila tu samou znovu... A to mi ještě připomíná, že jsem kdysi málem ve vlaku zapomněla kšiltovku s Tarjiným logem! Naštěstí jsem si toho venku všimla, nechala jsem věci (s notebookem) na zemi, vlítla do vlaku, do kupé a kšiltovku si spokojeně vzala, a vlak se naštěstí nerozjel a věci se neztratily. To jsem měla kliku. A jednou na výletě jsem na lavičce u jednoho rybníka u občerstvení zapomněla jedinečnou Tarja mikinu, která se nedá nikde sehnat! Všimla jsem si toho asi po kilometru chůze, když jsem si chtěla "imaginární" mikinu kolem pasu utáhnout. :D Naštěstí tam byla.

    OdpovědětVymazat
  6. Tak vidím, že máš pěknou sbírku ztrát a nálezů. Ale bude hůř na stáří, ne, že bych ti to přála, ale když jsem ztratila něco, třeba jako nabitou čipovou kartu na MHD a poctivý nálezce ji vrátil, to je potom radost! A tak ztrácíme a někdy nalézáme...

    OdpovědětVymazat
  7. Uč se od těch, co sekají nejvíc latiny. :D

    OdpovědětVymazat
  8. Tak to si toho naozaj veľa strácala. Mne sa najčastejšie strácajú gumičky taktiež. A veľmi ma mrzí keď stratím niečo čo som od niekoho dostala. Napríklad mám na kluxoch žetóny od trénera a ešte ani raz som ich nedala do košíka lebo ich považujem za talizman, a keď som jeden z nich stratila skoro som plakala. Toľko som však verila že ho nájdem že som ho nakoniec našla v prezuvkach aj keď nechápem ako až po mesiaci, keď som každý deň prezucky používala a nenašla.som ho tam

    OdpovědětVymazat
  9. Já někde ztratila svojí milovanou flešku ve tvaru králíčka, ta mě hodně mrzí a doufám, že se někdo objeví.. věci jako gumičky, sponky,... ztrácím pořád....

    myslela jsem si, že jsi někde zapomněla psa i s vodítkem, tak jsem ráda, že psa jsi měla, jen to vodítko ne :D:D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Flešky by mi taky bylo moc líto. :(
      Psa nee. Ten by se při nejhorším přihlásil sám. :D

      Vymazat
  10. Ten tvůj ztracený mobil mi připomněl můj první - obrovitý Sony s anténkou. Už v době, kdy jsem ho dostala, byl předpotopní a navrch tak veliký, že se nedal ztratit. Ale dala se ztratit anténka a tak se taky stalo. Mobil byl tím pádem nefunkční. Ale neztratila jsem ho. :D

    OdpovědětVymazat
  11. Já neztrácím, ale zapomínám a svádím to na věk i když asi to bude stresík jen. :-) nedávno jsem nechala 3.000 Kč v bankomatu, kartu jsem si vytáhla, ale peníze tam nechala. Naštěstí jsou na světě ještě lidi, který ty prašule vrátí. Pán za mnou běžel jak blázen. Standardně zapomínám igelitky s nákupem někde, např. vyzvedávala jsem dceru z dětského koutku a nechala jim tam igelitku s hadrama, které jsme zrovna nakoupily v krámku vedle, takže super. Paní prodavačka za mnou běžela přes celé obchodní centrum. :-)

    OdpovědětVymazat
  12. Já bych se asi nedopočítala :-)
    Moje děti poslední dobou často ztrácí visací zámek od kůlny... Už jsem ho hrabala z hromady štěrku, sněhu a jednou jsem ho našla i v psí hromádce... Vždycky u kůlny...
    Ale asi nejhorší, co jsem sice neztratila, ale zapomněla, to byl kočárek s dítětem :-)
    Víš, takhle jsem si šla nakoupit, dítko spinkalo a já vzala vozík, protože to byl větší nákup a kočárek jsem si odstavila u vozíků...
    A když jsem nakoupila, naskládala nákup do batohu, odvezla vozík a spořádaně došla domů zadním vchodem, tam, kde nejsou schody... Až tam mi došlo, že něco není vpořádku...
    Naštěstí mrně spinkalo a nic nevědělo, ale jo, fakt jsem se vyděsila...
    Takže si ze ztracených věcí nic nedělej :-)
    Ztrácejí a zapomínají se horší věci :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nene! :-o
      Pořád jsem čekakala, že sis to uvědomila někde před obchodem nebo cestou... Ale až doma! :-O
      Snad nevadí, že se teď směju.

      Vymazat

Okomentovat

Vítám všechny komentáře. :) Chtěla bych poprosit autory z anonymních účtů, aby alespoň na konec komentáře napsali svou přezdívku, ať vím, s kým mám čest. Děkuji za pochopení.