Profíci mají svou vlastní doménu. Hledejte mě na:

www.kajinblog.cz

11. května 2017

Můj milý deníčku

Deníček si určitě alespoň nějakou dobu psalo hodně lidí. Těžko bych vám mohla nalhávat, že já jsem výjimkou, vzhledem k tomu, že i tento chvíli vedený blog obsahuje spoustu deníčkových zápisků. Vedle blogu jsem si vedla i nějaké papírové deníky. O nich si dnes budeme povídat. Připraveni? Jdeme na to.




Deníčkové náznaky

Nedávno jste se dozvěděli, že jsem se naučila psát už ve školce a bezprostředně po té vznikaly první jednoduché knihy. Kromě vymýšlených příběhů jsem občas zaznamenávala i opravdové zážitky. Nechyběly velké obrázky. 

K systematickému zapisování zážitků mě poprvé přivedla mamka. Po mé první třídě založila prázdninovou kroniku. Ze začátku jsem byla nadšená. Psala jsem, ilustrovala a byla štvalo mě, když se náhodou kreslení ujala sestra. Byly ji teprv čtyři, takže obrázky žádná sláva a já měla pocit, že celou kroniku zbytečně kazí. 

Dva měsíce jsou ale hrozně dlouhá doba. V srpnu už mě kronika moc nebavila. Dělala jsem ji spíše z povinnosti. Něco musela napsat mamka sama. Setkala jsem se s problémem, se kterým jsem se pak potýkala i při jiných pokusech o deník.

Představme si třeba deník z prvního tábora (léto 2007). Vyrobila jsem si složku, vložila do ní kopii přihlášky, seznam sbalených věcí a spoustu papírů, na které jsem hodlala aktivně každý večer zapisovat, co se přes den přihodilo.

Haha. Dostala jsem se ke druhému dni a i ten jsem, prosím pěkně, dopisovala se zpožděním.



Prázdninový deník 2008

Přes školní rok jsem nasbírala novou energii. Koncem června jsem si pořídila sešit v pevných deskách a byla jsem rozhodnuta v něm podrobně zaznamenat celé prázdniny.

První prázdninový den jsem rozepsala v rozvitých větách na celou stránku. Podotýkám, že už tehdy jsem měla drobné písmo. Bohužel to dlouho trvalo a já uznala, že nebudu schopna to tak dělat dva měsíce. Vždyť by mi upadla ruka! Od druhého dne jsem proto zapisovala jen heslovitě v odrážkách.



Hesla byla postupně čím dál heslovitější a osekanější. Obrázky čím dál odfláklejší.

Poslední dva týdny prázdnin jsem psala až spolu s domácími úkoly. Smutný osud prázdninového deníku.



Dárek ke třináctým narozeninám

Dostala jsem krásný voňavý sešit s barevnými stránkami. Má i svou krabičku na zámek. Nalákal mě k vedení poctivého deníku. 


Zapisovala jsem si dokonce i v kolik hodin jsem vstávala a co jsem měla na oběd. Vydrželo mi to vždycky ale jen pár dní za sebou. Po nich následovala třeba i tříměsíční přestávka.



Aktivní deníková éra

Ve čtrnácti přišla první pořádná láska a já se musela někomu svěřovat. Deníček jsem najednou otevírala čím dál častěji. 

Kolem patnáctých narozenin mě chytla hotová mánie. Během chvilky jsem se dostala až na poslední stránku. Musela jsem si zařídit nový deník. 

Psaní jsem tehdy brala jako nutnost. Dala jsem si za úkol zaplnit nový sešit během dvou měsíců. Aby se mi to povedlo, měla jsem přesně vypočítané, kolik stránek musím průměrně za den popsat. Když jsem průměru nedosáhla, doháněla jsem deficit další den. Výsledek? Pořád jsem jen psala, psala a psala. 

Vůbec jsem nemyslela na to, že bych si to třeba někdy mohla číst.

Lidi, to vám je taková nuda! Zásadní zážitky, myšlenky, pochvaly a stížnosti vyjdou mnohdy tak na dvě tři věty. Zbytek je jen nedůležitá vata. 

Nicméně jsem sešit skutečně popsala méně než za dva měsíce. Jeho nástupce není zaplněn dodnes. Psala jsem do něj naposledy v říjnu. Nějak nemám potřebu.  


Blog je internetový deníček

Svůj původní blog jsem založila v roce 2009. Po pár měsících vznikla rubrika deník. Obsah vypadal podobně jako obsah rychlodeníku, jen v něm nebylo tolik intimních detailů. Vlastně žádné. 

Postupně jsem zápisy eliminovala na důležité či zajímavé momenty. Zaměřila jsem se trochu na čtenáře. Čím dál více chci, aby se jim články líbily. 

V minulosti se bohužel objevovalo i něco, co bych veřejně psát neměla a za co je mi dodnes trapně. Třeba když jsem měla problémy s jedním ,,moc milým klukem". Napsala jsem skoro všechno. Tehdy jsem se potřebovala vypsat, dnes už vím, že bych nic takového nezveřejnila. Co jsem zde na blogspotu, uvažuji skoro o každém slově, než ho pustím do světa, ač to tak možná nevypadá. 

Pominu-li některé trapné odchylky, slouží internetový deník jako zaznamenávaní událostí a obyčejný sešit v šuplíku jako nádoba pro různé pocity. 


Kam s nimi? 

Za nedlouho se budu stěhovat. Přemýšlím, co udělat s deníky. Když je nechám doma, hrozí, že si je přečte rodina. V novém bytě by si je zase mohl přečíst muž. Třeba by se lekl a utekl! Nechci je ani vyhazovat. Je v nich přece kus mého života, kus mne! 

Jsem v bezvýchodné situaci. Jediné možné řešení je nestěhovat se.
Nebo bych si mohla pořídit trezor! To by šlo, nechám si to pár dní projít hlavou. 



Jste na řadě! 

Vedli jste si deníky? Psali jste do nich intimnosti, všední zážitky nebo třeba výhradně jen výlety? Co jste s deníky provedli při stěhování? 


Kája

17 komentářů:

  1. První deník jsem si psala asi v 8 letech, vydrželo mi to 4 dny :D Pak jsme vždycky na škole v přírodě psali deník a měli za to body pro náš tým, takže jsem poctivě psala každý večer, jinak mi deník pomáhal když jsem na tom byla psychicky špatně, teď si nevedu žádný, můj takový deníček je tumblr a samozřejmě teď znovu i blog :) Těch pár stránek deníků mám schovaných v šuplíku a ještě nevím, co s nimi udělám :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já právě taky nevím, co s nimi. Dej vědět, až se nějak rozhodneš.

      Vymazat
  2. Deníky si píšu od puberty. Potřebovala jsem se dostat z určitého období a deníky mi pomáhaly. S nikým jsem se o těch věcech nebavila, tak jsem všechno vypsala. Asi dva roky zpátky jsem si staré deníky procházela, a musela jsem je vyhodit do kontejneru na papír - byly tak destruktivní, že už jsem je nemohla zpětně číst. V současné době deníčkaření flákám.

    OdpovědětVymazat
  3. Deník jsem si začala psát hned, jak jsem se psát naučila (v první třídě na ZŠ) a píšu si ho stále :). Deníky z období puberty jsem vyhodila, byly příliš destruktivní. Ale deníky z dřívějška si nechávám, protože je strašně hezké číst, jak jsem v sedmi letech byla nadšená z rodinného výletu a co vše jsme tam dělali, hodně mi to tyto časy připomíná :). Nejsem člověk, co by žil minulostí, ale na ty pěkné okamžiky vzpomínám moc ráda :).

    fellienm.com

    OdpovědětVymazat
  4. Takovy ten holcici denik jsem nikdy nemela. Psala jsem si jen obcas do sesitku s tvrdymi deskami a vetsinou to byly nejake bolistky. Ale za to kdyz se nekam jelo, psala jsem cestovmi denik. S kamaradkou pak na stredni jsme psaly kroniku. :) A ted na blogu pisu denik dceri. :)

    OdpovědětVymazat
  5. Na me nemas. Neuverila bys, kolik let uz pisu, den co den. A dobry tip zdarma, zaheslovany Word. Pouze me prvni roky mam v papirove podobe, pak uz do zaheslovanych souboru, na kazdy mesic delam novy. Kdyz vis, ze se ti v tom nemuze nikdo hrabat, napises vse poctive a bez cenzury. A dulezita vec, zalohovat!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Deník v počítači nemá takové kouzlo! A pro mne tip docela na nic, když řeším, co udělat s již existujícími deníky.
      Jo a nepokoušela jsem se v ničem závodit. :-p

      Vymazat
    2. No to je tip do budoucna, pokud jeste budes psat. A tip co se soucasnymi deniky mam taky, osobne vyzkouseny. Naskenovat si stranku po strance a papirove formy se zbavit. To pokud myslis to reseni vazne a ne pouze obrazne. Jde o data, ne formu. Na nejake kouzlo ja nehraju, nejsem kouzelnik:))

      Vymazat
    3. Jindro, horší je, když zapomeneš heslo, to už se k tomu nikdy nedostaneš. :-D

      Vymazat
    4. Když používáš 20 let to stejné, tak se to nemůže stát:)

      Vymazat
    5. Takto je zase možné, že už ho dávno někdo odhalil. :-p

      Vymazat
  6. Ráda bych sem napsala moje příhody s deníky, ale to bych pak neměla už nic, co chci napsat do svého článku na pokračování! :D Proto si počkej na něj! :D :)
    Každopádně jsem nikdy neměla denník vyloženě jako "kamaráda", kterému si vylívám srdíčko. Spíš vždy šlo o zhodnocení situace, popsání události a pak rozebírání všemožných vztahů! :D A také přemýšlím o všem co na blog napíši! Přeci jen, jdeme s kůží na trh a i když můžeme vždy vše smazat, to co si přečtou ostatní a zůstane v jejich paměti, již nesmažeme!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobře, počkám si na článek. :) :D

      Vymazat
  7. Papírový deník je bájo věc, taková terapie. Člověk si srovná myšlenky a tak vůbec. Osobně jsem ale u psaní deníku nikdy nevydržela dlouho. Nejdelší období jsem měla někdy na druhém stupni základky, kdy ale deník našla mamka, všechno si přečetla a vesele šířila dál především mezi sestry. To mě od dalšího vedení deníku odradilo.
    Dneska je v podstatě žum můj chodící deníček. Říkám mu všechno (často i zbytečnosti), takže už se z toho pak nepotřebuju vypisovat. A je mi tuze vesele na světě! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Teda to bylo od mamky pěkně sprosté. :-O Psala jsi tam i nějaké hodně osobní věci nebo to bylo nepříjemné spíš jen z podstaty?

      Vymazat
  8. Wow! to je fakt úžasné ! Klidně mrkni i ke mě Úsměv http://worldbymeandme.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  9. Mám milostné deníčky. Začala jsem psát s první láskou, a vždy píšu jen když jsem zamilovaná a je co psát. Deníčky mám schované, v bytě i domě existuje spousta míst, kde by nikdo nehledal :) Když jsem bydlela s přítelem, a psala o něm, měla jsem deníček v práci.
    Co se týče internetového deníčku, aby se dalo pořádně rozepsat, musí být holt anonymní. Alespoň tak, aby o něm známí nevěděli. Můžou na něj náhodou narazit, ale kolik lidí má zálibu ve čtení deníčků? Jak pravděpobodný je, že tu zálibu má někdo, o kom píšeš? Díky tomuto, i když vždy začnu psát hodně nanonymně, časem na sebe výzradím skoro vše :)

    OdpovědětVymazat

Vítám všechny komentáře. :) Chtěla bych poprosit autory z anonymních účtů, aby alespoň na konec komentáře napsali svou přezdívku, ať vím, s kým mám čest. Děkuji za pochopení.