Profíci mají svou vlastní doménu. Hledejte mě na:

www.kajinblog.cz

11. dubna 2017

To mě vážně někdo chce mít doma?

Učitelství mám v krvi. Pozoruji na sobě různé znaky učitelování a uvědomuji si, že se na mě vyskytovaly už dřív.



,,Tak, Tomášku. Tady máš pastelky a zatímco se budu sprchovat, nakresli mi, co se ti nejvíce líbilo v čajovně." řekla jsem svému muži. Mamka se ségrou se popadaly za hlavu, že učitelkuju doma ještě dřív, než jsem vůbec dostudovala. Muž poslušně vzal pastelky a kreslil, úkol splnil na jedničku. Asi jsem správně pedagogicky zapůsobila.



Do podobných situací se dostávám pořád.

Když doučuji svého matematického žáka, mluvím prý úplně jako učitelka - vyzdvihuji krásu příkladů, říkám, jak je všechno jednoduché a jak je super, že do konce hodiny stihneme ještě jedno celé cvičení. Dokonce se občas projevím jako chemikářka z gymplu, odpovídám si sama na otázky.

Aplikováno na matematiku, vypadala by její otázka nějak takto:

,,Co jsme to narýsovali?"
Třída mlčí.
,,To je přece tr..."
Třída mlčí.
,,Troj..."
Třída mlčí.
,,Trojú..."
Třída mlčí.
,,Trojúhel..."
Třída mlčí.
,,Trojúhelní..."
,,Trojúhelník!" vykřikne nejbystřejší žák.
,,Správně, trojúhelník! Pamatujete si látku z loňského roku, to jsem ráda."

Dnes už jsem možná trochu zdeformována studiem, pojďme se proto podívat, jak se mé sklony k vyučování projevovaly, když jsem byla ještě na prvním stupni.




Od mala jsem si ráda hrála na školu. Ovšem jen v případě, že jsem byla paní učitelka! Když se zdálo, že na mě zůstane role žáka, snažila jsem se vymyslet lepší hru a doufala, že ze školy nakonec úplně sejde.

V roli učitelky jsem se cítila výborně. Bavilo mě vymýšlet žákům úkoly, dávat jim písemky a pak je opravovat. S jednou kamarádkou jsme si na školu hrály vždycky, když k nám přišla (nebo my k ní). S moji sestrou byly žákyně. Já jsem si na ně úkoly připravovala klidně i s dvoutýdenním předstihem, někdy dokonce ještě dřív, než se naše mamky vůbec domluvily na návštěvě.

Když u nás kamarádka nebyla, hrál sestře spolužáka taťka. Moc ho to ale nebavilo, byla jsem tvrdá učitelka. Měla jsem dokonce pevně nastavený rozvrh a určenou délku hodin a přestávek. Taťka vždycky musel na mobilu nastavit zvonění ve stanovený čas a za sobotní dopoledne si odbýt všechny předměty, které jsem si zrovna vymyslela.

Jednu dobu jsem se chtěla stát učitelkou houslí. Bylo to ale hned ze začátku, když ještě nic moc neuměla. Radši jsem si hrála na učitelku flétny! Ty jsme doma měli dokonce dvě (teď tři), takže jsem mohla hrát zároveň se žákem. Tím byl zase taťka. Chodil ke mě do hodin a učil se různé písničky. Když byl šikovný, dostával razítka do deníčku.

Než jsme si pořídili psa, četla jsem různou pejskařskou naučnou literaturu. Posvátnou mi byla kniha Bišon Frise. Četla jsem ji pořád dokola. Chtěla jsem, aby všechno věděla i sestra. Bylo nezbytné vytvořit bišoní školu.

Vyrobila jsem učebnici a pracovní sešit. Cílem několikatýdenního vyučování mělo být osvojení znalostí o standardu a potřebách plemene, péči o psa a jiných věcech úzce souvisejících s příchodem štěněte, například nutnost uklízet si hračky. (Ze začátku jsme se musely před pejskem zavírat, aby u nás nesnědl  zapomenutý korálek apod.) Cílů jsem se snažila dosáhnout různými metodami, především metodou slovní a názorně-demonstrační - např. předvádění koupání na plyšákovi.

Celé to bylo geniálně vymýšlené, žákyni to bohužel moc nebavilo, a tak jsme ani zdaleka nedobraly celou učebnici.

Nejlepšími žákyněmi byly panenky. Nikdy proti výuce neprotestovaly. Každá měla svou žákovskou knížku, Adrianka dokonce i aktovku z krabice od sušenek. Měla jsem zavedenou třídní knihu i sešit na klasifikaci  Vedle talentovaných žákyň jsem měla i jednu hloupější. Chudince Johance nějakou dobu nic nešlo. Představovala jsem si rozhovor učitelky s maminkou, vymýšlela jsem, jak Johance pomoci, posílala jsem ji na doučování... A to jsem, prosím pěkně, byla ve třetí třídě. Nejsem já rozený pedagog?

Podobných příkladů by se našlo víc. Není pochyb o tom, že jsem šla studovat správný obor. (Až dopíšu článek a vrhnu se na seminárku, budu zcela jistě mluvit jinak. Znate to.)

A co vy? Byli jste svému oboru také tak předurčeni? Těším se na vaše vyprávění v komentářích.

6 komentářů:

  1. Tak ten článek mě pobavil. My jsme byli s mladším bráškou vždy žáci. Učitelé byli starší sourozenci. Nejčastěji nejstarší sestra. Ona byla po dětské obrně, špatně chodila, čili moc venku neběhala, tak zase měla tyto aktivity. Tak nás učila číst, psát atd. Tenkrát byl i obyčejný sešit vzácnost. Kreslili jsme na sáčky od cukru, psali na okraj novin atd.
    Také mě naučila plést, šít apod.
    Lydie

    OdpovědětVymazat
  2. Lydie-pokr.
    Ještě jsem si vzpomněla, že mě starší bratr učil hrát karty. Ještě než jsem šla do školy, tak mě naučil římské číslice na kartách a zároveň mě vysvětloval římské číslice na ciferníku hodin /měli jsme pěkné "pendlovky". Tak mě naučil znát hodiny, ještě než jsem šla do školy.......učitelem se nestal.
    Lydie

    OdpovědětVymazat
  3. Od mala jsem si ráda hrála na školu, sledovala seriály ze školního prostředí a četla knížky, kde se hlavní hrdinové také čas od času škole věnovali. Na učitelování ale nemám nervy a nikdy mě ani nenapadlo, že bych šla učit :) Už od konce ZŠ mám hromadu koníčků, ale žádnému jsem se nikdy nevěnovala na 100%. Vlastně doteď nevím, čím bych se chtěla živit celý život. Tak jsem si tak chvíli po škole pracovala (pravda, stihla jsem zažít i pěkný kariérní postup), z dálkového studia VŠ jsem utekla, protože mě jasná devalvace vzdělání, která z toho čišela, štvala, a pak jsem si v 25 řekla, že je nejvyšší čas stát se mámou. To je něco, co mě opravdu naplňuje. Co bude za pár let, těžko říct :)

    OdpovědětVymazat
  4. Já jsem si takto neměla s kým hrát, ale už od mala ráda všechny poučuji :D Když jsem byla prtě, ráda jsem si hrála na pošťačku. :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Tak tento článek je super. :D
    S kamarádkou jsme si jako malé taky často hrávaly na školu. My teda byly obě učitelky a měly třídu plnou imaginárních žáčků. A u nás na dvoře dokonce tabuli s křídama! Wow! :D
    Pak jsme se během druhého stupně a střední rozešly každá jiným směrem a dlouho se spolu nebavily. No a když jsem šla na jednu z prvních přednášek na výšce, koho jsem potkala na chodbě? :D Jo, obě teď studujeme učitelství. :D
    -Jsem Denii-

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za komentář, jsem ráda, že se ti článek líbí.
      Učitelství je asi vážně v krvi.

      Vymazat

Vítám všechny komentáře. :) Chtěla bych poprosit autory z anonymních účtů, aby alespoň na konec komentáře napsali svou přezdívku, ať vím, s kým mám čest. Děkuji za pochopení.