Profíci mají svou vlastní doménu. Hledejte mě na:

www.kajinblog.cz

3. března 2017

Potrat je vražda?

Dnešní článek bude na vážnou notu. Chtěla bych se podělit o svůj názor na potrat. Je podle mne špatný? Řeč bude i o mladých rodinách. Nezapomeňte napsat do komentáře, jak to vidíte vy.


Poznámka na začátek: Kdo mě zná trošku déle, možná pozná dva starší články. Pravda, i když se na danou problematiku dívají z lehce jiných úhlů, než bylo dnešním záměrem, obsahují myšlenky, které úzce souvisí s potratem. Tento článek je proto neplánovaně jejich kombinací obohacenou o pár dalších poznatků. (Nedávno jsem udělala něco podobného a vznikl ,,návod" na balení holek.)

Upozornění: Bavíme se o legální interrupci v ČR. To znamená, do 12. týdne na vlastní rozhodnutí, případně do 24. týdne z genetických důvodů (zdroj). Co z toho plyne? Nebombardujte mě v komentářích zabíjením miminek, která se sice ještě přirozenou cestou nenarodila, ale jsou plně schopny života. Děkuji za pozornost, jdeme na článek!


Je potrat vražda? 

,,Nemáme právo ukončovat něčí život." Častý argumenty proti potratům. Přesvědčovat jejich autory o tom, že malinký plod se ještě nedá považovat za bytost, je složité. Stojí si za svým. A hlavně - abych pravdu řekla, ničit dítě ve třicátém týdnu už by mi přišlo kruté a vůbec nevím, kde je hranice mezi už-člověkem a ještě-ne-člověkem.

Vezměme to proto z jiné strany. Prý nemáme právo rozhodovat o smrti nenarozeného dítěte. Kdo jiný by ale o ni rozhodnout měl? Ono samo to přece neudělá. Mimina v děloze se nikdo neptá ani na to, jak se chce jmenovat a do jakých barev chce mít sladěný pokojíček. Vlastně ani nikoho nezajímá, jestli se vůbec chce narodit. Možná si ťukáte na čelo, ale uznejte, že je to to samé! Prostě si nevybereme. Buď se dítěte zbavíme dřív, než vůbec vypadá jako dítě, nebo mu dáme škaredé jméno, v obou případech se dopustíme zla. Já vím, že to zní krutě a možná trochu cynicky...

Shrnuto podtrženo: potrat nevnímám jako vraždu.


Takže bys na potrat šla? 

Ne. Nešla.

Nepokouším se o dítě. Nechci dítě. Děsí mě představa, že bych ho měla. Kdybych však oěhotněla, odnosila bych ho, porodila, vychovala, milovala. Jednou si za své přirovnávání všeho k jídlu asi budu muset utrhnout hlavu, ale neodpustím si ho. I když zrovna netoužím po čokoládě tolik, abych si ji koupila, nabídku pásečku nikdy neodmítnu. Spíš bych prosila o další. :)

Mé tělo mě do stresu přivádí moc rádo. Kvůli/díky tomu mám dávno vím, že bych si dítě určitě nechala. Z pohledu běžných dní mi to přijde jako dost šílený nápad, když mám pomalu pocit, že ten drobeček už ve mně je, vidím to úplně jinak. Možná mám v sobě svého potomka, dítě, které mi možná bude dost podobné... Nezní to hezky? A jelikož vím, kdo by byl otec, zní to ještě krásněji. Bylo by napůl já a napůl on. Krásné a chytré!

Jasně, nemůžu říct na jistotu, že bych na potrat nešla, třeba by mě k němu okolnosti donutily. Mohla bych se nad pozitivním těhotenským testem zbláznit nebo mít vážné zdravotní potíže. (A teď ťuk ťuk!) Předpokládejme, že by se to nestalo.

V dva roky starém článku jsem ještě připouštěla miniinterupci, kdyby ještě byla možná. Teď nepřipouštím ani ji. Když bude příroda chtít, abych měla dítě, asi bych ho mít měla... Vlastně se mi ani moc nelíbí pilulka po. Vnímám ji stejně jako potrat. Kdybych věděla, že se něco pokazilo, nejspíš bych pro ni neutíkala.

(Jelikož jsem se posledně v komentářích setkala s rýpalkou, podotknu, že kdyby mě někdo znásilnil, chovala bych se pravděpodobně jinak. Pilulka po by mi asi nevadila. S potratem nevím, nedokážu odhadnout, jak bych se cítila... Hodně by asi záleželo na okolí.)

Abych to shrnula: proti potratům se nijak výrazně nestavím, ale sama bych ho prostě nedokázala podstoupit. Dřív jsem to brala víc z ,,technického" hlediska: jestliže je potrat pro ženu stejně náročný, jako porod, proč někomu nedát život? A když už ho budu devět měsíců nosit, asi se mi s ním nebude chtít loučit, tak si ho nechám a hotovo. Postupně do toho jde víc a víc citu, což mě kapku děsí. (Kamarády to vede k sázkám, kdy porodím...) Jo a v obchodech se rozplývám nad dětským oblečením.


Jak to mají dělat ostatní? 

Jak uznají za vhodné. Rozhodně nebrat potrat jako případnou záchranu, ale takový snad nikdo není. Za interrupci bych nikoho neodsoudila, nejspíš bych ale asi kroutila hlavou, kdybych věděla, že nebyl nějaký vážný důvod (zdravotní komplikace, výrazné finanční problémy, kdyby na to holka měla být úplně sama...) Důvod chci ještě studovat/cestovat/pařit neberu jako dostatečný. Život se občas ubírá jinak, než plánujeme. Předpokládám, že časem by i ta párty studentka na cestách podlehla mateřskému sklonu.


Studium pro tebe není důvod? Jak se vlastně díváš na mladé rodiče? 

Když přicházela moje generace na svět, bylo našim rodičům většinou něco kolem dvaceti a nikdo se nad tím nepozastavoval. Dnes už jsou dvacetiletí rodiče divní. Ale proč? Podle mne by se měli naopak chválit, ať je rodina plánovaná nebo ne (nebyli zbabělí).

V devatenácti jsem málem začala bydlet s přítelem a mnohými jsem byla označena za pitomou (především jeho rodinou a kamarády...) Že bych si prý měla ještě užívat. Aha? Myslím, že bych si užívala zrovna takto. Lákalo mě to, bez ohledu na to, že se nakonec ukázal jako pěkný pitomec a dnes už s ním díky bohu nejsem.

O co lidi soužitím, sňatkem a případným založením rodiny přijdou? Podle mne o nic zásadního. Vážný vztah přece není žádné vězení. Zadaný člověk samozřejmě žije trošku jinak než volný, ale je to tak proto, že chce, ne proto, že musí.

Po narození dítěte už to samozřejmě, především pro ženu, je těžší. Většinu času musí věnovat dítěti. Opět je to ale takové musí v uvozovkách. Dělá to spíš z lásky, kterou k tomu dítěti cítí, než kvůli tomu, že ji to někdo přikázal, ne? A že nemá dostatek času pro sebe? Hm... Nikdo ji přece nebrání nechat chvilku starosti čistě na tatínkovi a jít si třeba zacvičit, nebo dát občas dítě k babičce a vyrazit s partnerem na večírek nebo do divadla.

(Další poznámka pro rýpavé: Ne, nechci tím říct, že má děti pořád někomu strkat, nechávat je každý víkend u prarodičů a vůbec se jim nevěnovat. Jen tím chci říct, že tu ta možnost je. Maminka přece nemusí definitivně skončit se vším, co dříve ráda dělala.)

Fascinují mě argumenty typu ,,ve dvaceti je sama ještě děcko" a ,,vždyť nebude schopná se postarat". Samozřejmě, že dvacetiletá holka neví, jak se stará o dítě a jak ho má vychovávat. Kdo něco takového řekne, měl by si uvědomit, že by ta holka nic moc nevěděla ani o deset nebo dvacet let později. Nejsou na to přece žádné kurzy, které by byly přístupné například až od dvaceti pěti let. Naopak existují všem přístupné knihy a rady zkušených. Nejvíc stejně naučí praxe. Tak co řešit?

Z toho plyne: Nedívejte se na mladé rodiče skrz prsty! Neříkejte jim, že si zkazili život! 


Kája





Článek, který mě přiměl k sepsání vlastního názoru: Potrat ano či ne?



Jak vidíte potrat a mladé rodiny vy? Pište! A pak ohodnoťte můj blog. ;)


28 komentářů:

  1. Já si třeba nemůžu pomoct, ale potrat jako vraždu (nebo alespoň zabití, jenomže asi neexistuje rozumná analogie, kdy by potrat byl pouhým zabitím, ne úkladnou vraždou) vnímám. Jo, je to o tom, kdy pro člověka začíná život. Pro mě (po nějakém vývoji) začíná opravdu oplodněním, ergo potrat zabití nutně je. Pokud pro někoho začíná život později, tohle nemusí být tak jednoznačné. Pro takového člověka může být těžké srovnat se s tím, jak plod vypadá v 10. týdnu (protože to už dávno není jen shluk buněk, a ještě nějakou dobu se může těhotenství ukončit), já se zas musím srovnat s tím, že příroda sama (či Bůh či na co kdo věří) zabíjí kvanta nenarozených dětí.
    Asi je to jeden z důvodů, proč bych na potrat nešla. Ale vážně, to, že už nějakou dobu bych si dítě pořídila hned, kdyby můj milý nechtěl nejdřív dostudovat, je důvod daleko silnější.
    Hlavně navzdory pocitu, že to musí být zabití, nemám pocit, že by potrat musel být neodpustitelný hřích. Měla by to být krajní možnost (a to dneska často není), ale někdy může být i krajní možnost vhodná. Zvlášť v době, kdy spousta párů (mohu-li věřit informacím ze školy, každý šestý) má problémy s početím, je to problematické, ale to ale tu zůstává. Plus si občas nejsem jistá, jak dobří rodiče by doopravdy byli lidé, kteří jen tak "dají dítě pryč" (tím ani v nejmenším nechci kopat do těch, kteří po dlouhém zvažování po té možnosti sáhli).
    Mimochodem, píšeš, že nenarozené dítě o své smrti přeci samo nerozhodne. Vidím tu jeden problém: narozené taky ne (rozhodně ne ve věku pár týdnů), a o smrti narozeného dítěte už nerozhodujeme.
    O kolik člověk přijde sňatkem, záleží, jestli bydlí s partnerem už před svatbou, nebo ne. Pokud ne, může to být spousta svobody :) A založení rodiny rozhodně znamená ztratit spoustu svobody :) Ne nutně přestat dělat to, co člověk dělá, ale tu možnost se třeba odpoledne rozhodnout, že večer jdu na film.
    Nicméně mladým rodinám fandím. Na druhou stranu, s argumentováním pomocí generace našich rodičů bych byla opatrná. Pokud vím, mnohem víc lidí tehdy bylo ve dvaceti schopných rodinu uživit.

    Karry (s omluvou za román ^^)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Chápu, jak to s tím potratem myslíš.
      Jasně, určitým způsobem to vražda je... ale...hm, z toho se asi nevymotám. Prostě mi přijde šílené kvůli tomu potrat zavrhovat. No. :D
      Založení rodiny nevnímám tolik jako ztrátu svobody. Jasně, že život najednou vypadá úplně jinak, ale člověk s tím i změní priority. Kámoška se svěřila: ,,Jsem ve škole hodinu a půl a už mi malá chybí!" Takže je to s tou svobodou relativní.
      Za román se vůbec neomlouvej, já jsem ráda. :)

      Vymazat
  2. Naopak, mám pocit, že mladých rodičů je teď čím dál tím víc, že se ten trend opět vrací. Stačí mi, že mi FB každý den vyskakují něčí zásnuby, sňatek, těhotenství nebo porod. Případně kombinace zmíněných a to mám přátel na Facebooku asi kolem stovky. Svobodných bezdětných spolužaček ze základky je stejně jako těch zadaných a s dětmi a to jsme stejně staré Kájo. Na potrat vyhraněný názor nemám, jestli bych ho byla schopna netuším. Vzhledem k tomu, že bych momentálně byla panenka Marie abych otěhotněla, řešit to naštěstí nemusím. Ale pokud bych partnera milovala a měla pocit, že mě neopustí a bude dobrej táta, nevidím důvod potrat podstupovat. V minulosti jsem to zvažovala a říkala jsem si, kdyby nedejbože nastala taková situace co bych dělala? Popravdě, kdybych měla porodit před Bc. státnicema, asi bych na ten potrat šla, nemohla bych (z byroktatických důvodů) pokračovat ve studiu, pak už asi ne. Ale ono se mi to teď dobře mluví, když v té situaci nejsem. Obecně ženy, které na potrat šly, neodsuzuju - teda pokud se jedná o jednorázovou záležitost. Pilulku po za něco špatného (vynechejme to, jak to ubližuje ženskému tělo) ale rozhodně nepovažuju. I pro mě je trochu problém morálka - co je jenom zárodek a co už je dítě? Ale u postinoru mám tuhle otázku vyřešenou.
    Day

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Možná přibývají, nevím, ale ten přístup okolí k nim je spíš záporný a to se mi nelíbí.
      Buňky, které se sotva spojí, samozřejmě ještě s dítětem nemají nic společného a určitě je to proti potratu nic. Jen si říkám, že když chce příroda, abych měla dítě, neměla bych ji v tom bránit nějakou tabletkou... :D Asi jsem divná.

      Vymazat
  3. dobře napsáno :-)

    Dítě neplánují, ale kdyby se to stalo, tak bych na potrat nešla. Ale na druhou stranu chápu holky, které ze závažných důvodů na potrat jdou (znásilnění, zdravotní komplikace nebo finance). Protože ať se to lidem líbí nebo ne, tak dítě, které nemá dětství, které by mělo mít je na tom hůř než kdyby se nenarodilo. Podle mě je lepší legální potrat než pak mrtvé narozené dítě vyhozené v popelnici!

    Inka Lifestyle Blog

    OdpovědětVymazat
  4. A já bych na potrat šla. Zcela bez váhání.
    Na dítě nejsem připravená a ještě dlouho nebudu. Mám aktuálně spoustu dlouhodobých plánů, které se s dítětem prostě skloubit nedají.
    Ještě jistější si tím po studiu embryologie. Kamenujte mě za to, ale před 24. týdnem (hranice pro přežití mimo dělohu) prostě nepovažuji plod za dítě. Miniinterupce je pro mě naprosto bez jakýchkoliv morálních rozporů, démonizaci pozdějších potratu v případě nemoci plodu (nebo matky!) také nerozumím.
    Plánované rodičovství je jeden z výdobytků moderní doby, který budu obhajovat do úmoru. Navíc jsem taky cynik a nemám moc ráda děti. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak ty jsi extra případ. 😀

      Vymazat
    2. Naštěstí jsem exot bez chlapa, takže můžu být v tomto ohledu naprosto sobecká a stejně je to jedno. :D

      Vymazat
    3. Naštěstí jsem exot bez chlapa, takže můžu být v tomto ohledu naprosto sobecká a stejně je to jedno. :D

      Vymazat
  5. Tak jsem si ten článek teda přečetla. A trochu se v něm vidím. Já sama bych si samozřejmě ráda nějak užívala života, ale tím, že jsem už šest a skoro ještě půl rok k tomu ve vztahu, mám priority v devatenácti trochu někde jinde. Užívám si bytí s tím druhým, občas někam zajít s kamarádkami, kdybych měla peníze, klidně bych cestovala... A taky ráda čtu nebo si zajdu zatančit. Vlastně vše, co mám ráda, se dá provozovat i s dítětem, řekla bych. A kdybych otěhotněla, řešíme to často (protože moje tělo je prostě potvora, co si ráda pohrává), tak bych na potrat nešla, pokud by nebyla zjištěna nějaká genetická vada. A byla bych taky ráda, kdybych dítě donosila, protože moje máma měla před sestrou 3 samovolné potraty, sestra taky začala jít samovolně ven a kdyby ji včas nedostali do nemocnice, byl by z toho potrat. A přede mnou byl jeden nebo dva. Takže asi tak. A tak bych se začala starat, okolí by mě prý podpořilo. A čím dál víc bych chtěla mít dítě už tahle brzo, ale zároveň vím, že nemůžu, že se asi hodí dostudovat. Být mladou matkou mi přijde přirozenější, ale pokud se někdo necítí připraven, je to v pořádku. Je to lepší než moje sestřenice, která měla v osmnácti ,,nehodu" a o dítě se neuměla postarat a hodila to defacto na krk tetě, která musí lítat okolo mama hotelu. A kdykoliv tam přijedu, je mi z té holčičky smutno, protože je rozmazlená a nedokáže u ničeho udržet pozornost. Protože rodiče na ni serou.
    Takže tak. :) Článek se mi fakt líbí a jsem ráda, že jsem našla někoho s podobným názorem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že jsme se dostaly jinam než k rozlišování vraždy a zabití. :D
      Tolik potratů, to je hrozné, nedivím se, že bys nešla sama z vlastní vůle!
      Máš pravdu, holčička tvé sestřenice je chudák. Myslíš si ale, že by se měla výrazně lépe, kdyby se narodila třeba o pět let později? Podle mě se dobrý rodič projeví jako dobrý a špatný jako špatný v jakémkoliv věku...
      Děkuji ti za komentář. :)

      Vymazat
  6. Nejlepší věk, kdy porodit zdravé dítě je u ženy od 20 do 30 let. Myšleno první dítě. Tady je dilema k přístupu k sexuálnímu životu. Vím, není moderní být "poctivá" dlouho, ale nezlobte se jít za každou cenu s někým, koho dobře neznám a nedovedu si ho představit jako případného manžela či otce svých dětí, je nezodpovědné. Navíc, může se stát, že po potratu prvním nemusí se donosit či vůbec podařit mít dítě další, až budete chtít. Stalo se, že ze zdravotních důvodů musela jít žena na potrat- včas- věděla, že by dítě sotva donosila a navíc nebylo první, ale 3., ale celý další život si prý říkala, že to neměla dělat. Co kdyby ho donosila a bylo v pořádku. Toť otázka, pravda, ale vzpomíná na to dodnes. Já jsem měla dva syny a po patnácti letech po tom druhém jsem otěhotněla. Dítě jsem si přes domluvy muže nechala, byl to opět kluk a dnes je to vzdělaný, dobrý manžel a tatínek, zrovna tak, jako ti dva před ním. Takže nechceš-li mít dítě mladá, buď zdrženlivější, chraňte se, raději ale kondomem než tabletami. Ještě jeden detail- vědomě přivést na svět dítě postižené je též nezodpovědné. Znám dvojici, v jejich rodině byla dědičná choroba, po které byla polovina členů rodiny rozumově postižená a ta žena z vlastního rozhodnutí si nechala podvázat vaječníky a dítě si raději adoptovala. Se souhlasem manžela samozřejmě."Už babička "Ruža

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máš pravdu, je to nezodpovědné, ale chápu, že když se na to přijde až v těhotenství, může být pro ženu těžké jít na potrat.

      Vymazat
  7. Tak zde jsem na tom stejně jako Tevuori.
    Jelikož jsem si vědoma, že za blbosti člověk platí, na tyhle věci si dávám velký pozor, ale chápu, stát se může cokoliv. Myslím, že záleží na člověku, jaký má plány do budoucna atd. Někdo je už na mimčo připravený v 18, někdo až ve 30. Já osobně potrat jako vraždu neberu a kdybych se měla rozhodnout, tak bych do toho šla. Zní to hnusně, já vím, ale poslední dobou se mi ty náctileté maminy protiví, protože ve svém okolí jich potkávám čím dál víc. :/

    OdpovědětVymazat
  8. Můj názor je takový.
    Proč ne. Ano, zní to krutě, ale přece někdo potraty vynaleznul, někdo se cítíl tak, že dítě opravdu nechce nebo měl možná velké zdravotní, psychické nebo finanční problémy. Samozřejmě, že mi to přijde oparvdu kruté zabít človíčka a ještě, kterého máme uvnitř sebe, ale prostě, každý je jiný, každý má na všechno jiný názor a nikdy se na tomhle nikdo neshodne. Takhle to funguje u všech témat. Některá jsou záporná, některá kladná. Ať si každý myslí a dělá to, co uzná za vhodné, ale stejně si nikdy nemůže být jistý, zda se rozhodnul správně. Na pilulku mám názor takový-nepřijde mi to jako žádný způsob vraždy, protože si pilulku musí žena vzít do pár hodin. Prostě mi to přijde normální, každý dělá chyby, tak proč ne kondom. :D Pilulka je taková oprava chyby! :D
    Krásný článek! Moc se mi líbí tvé názory!
    S láskou
    ♥JORIES♥

    http://basic-whitegirl.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  9. zdravím... já si myslím, že dokud se dítě nenarodí, nejedná se o zabití - do té doby má každý rodič právo žádat ukončení vývoje svého nenarozeného plodu

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za komentář a pro tuto diskuzi zcela nový názor. :)

      Vymazat
  10. Na střední škole jedna z mých spolužaček dělala průzkum právě na toto téma. Byla proti a já naopak pro. Každá žena by se měla rozhodnout sama zda si dítě nechá nebo ne. Nedávno jsem zahlédla leták, který hlásá, že ročně u nás dojde k 30.000 potratů a současně z rozhodnutí jít na potrat obviňuje budoucí otce. Něco takového považuji za manipulaci, nemůžu přeci za oněch 30 tisíc potratů obvinit každého chlapa, nikde není psáno, že o těhotenství věděl nebo že s ním nesouhlasil.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pfff, žádný chlap by mě k potrstu nedonutil!
      Ok, možná bych na něj nakonec šla, ale rozhodně ne jen proto, že si to pan přál...

      Vymazat
  11. Těžko říct, z mého pohledu asi ano, ale nutno dodat, že jsem se do takové situace nikdy nedostala a nevím, jak bych se zachovala. No teď si říkám, že bych si děcko nechala. Pokud by se ale mělo děcko narodit do špatné rodiny, kde by ho týrali, ubližovali mu, tak asi by bylo přerušení vhodnější.

    Hodně mě ovlivnila teta, ta chtěla napřed dům, zařídit se, něco si užít a když vlítla do jiného stavu tak šla na potrat. Později měli dům, měli všechno, jen to děcko nikdy nepřišlo....

    OdpovědětVymazat
  12. Já byla na miniinterrupci v osmnácti.
    Mému klukovi bylo sedmnáct a já dostala na výběr.
    Potrat a nebo letím z domu... A kam bych asi tak šla, že?
    Když jsem do toho vlítla za mnohem horších podmínek ve dvaadvaceti, postavila jsem si hlavu s tím, že máma vyměkne.
    A taky jo.
    Teď už jsem na druhé straně věkové hranice a kdyby náhodou, asi bych další těhotenství řešila opět potratem.
    Ne proto, že bych miminko nechtěla.
    Chtěla a moc.
    Jenže něco jiného je miminko a něco jiného je mít v pětapadesáti na krku puberťáka...
    A v mém věku už i se zdravotním rizikem u obou...
    Neberu to jako vraždu.
    Vlastně, ono si to dítě nemůže vybrat, jestli se narodí...
    A třeba můj synek, to neplánované těhotenství, to vybojované dítě, si v klidu řekne, že se mě o porod neprosil a kde jsem vlastně vzala právo ho porodit :-)
    Jo, extrém, ale nemá on náhodou trošku pravdu?
    Dát život, vzít život... Pokud jedno je vražda, co je to druhé?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Takové hnusné ultimátum, to bych se asi sesypala.
      No koukám, že jsi pěkná divoška. :D
      Synek pravdu má, však jsem to i zmiňovala v článku.

      Vymazat
  13. Jsou případy, kdy potrat chápu. Nemoc, znásilnění, chudoba... Prostě kdy by narozené dítě trpělo. Ale co mi stále hlava nebere, jsou případy, kdy si rozmazlená mladá dáma raději zajde na miniinterupci, než aby radši používala jakoukoli formu antikoncepce...

    OdpovědětVymazat
  14. Skvěle napsané. Já bych teda upřímně na potrat šla, ač mám sedm let stálého přítele a vím, že by mě rodina podpořila. Já ovšem ale prostě nejsem a asi nikdy nebudu ten klasickej "rodinnej typ". Jsem na dítě až moc velkej sobec. Třeba mě to přejde, třeba taky ne. :)
    Ale každému nechávám na potrat jeho názor, přijde mi zbytečné cpát mu ten můj.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Třeba bys názor změnila. ;) :D
      Já právě soudím ze situací, kdy jsem si myslela, že těhotná možná jsem. Prostě se mi to líbilo, i když normálně o dětech nějak neuvažuju.
      Děkuji za komentář. :)

      Vymazat
  15. Myslím, že to mám podobně: proti potratu nejsem a chápu ho. Navíc si myslím, že by měla žena mít právo tohle rozhodnout sama za sebe, zákon by jí to neměl zakazovat (což naštěstí není náš případ). Ale kdybych teď zjistila, že čekám malou Barušku (to je moje a žumovo pracovní jméno pro budoucího prvorozeného potomka), nešla bych na potrat. Myslím, že nemám žádný zásadní důvod, proč bych měla jít. Jo, sice bych ráda dostudovala bez dětí a možná se i po studiu na chvilku zabydlela v práci a někam podívala, ale kdyby teď Baruška přišla, nebyly by tohle pro mě dost silné důvody k tomu ji dát pryč.
    S předchozím partnerem jsem to ale viděla jinak. Jednak jsem byla o dost mladší (bylo mi čerstvých osmnáct), jednak jsem si asi nebyla úplně jistá, že s tímhle klukem chci zůstat napořád (ať nám spolu bylo jakkoliv fajn). V takové situaci bych o tom možná uvažovala jinak.

    OdpovědětVymazat

Vítám všechny komentáře. :) Chtěla bych poprosit autory z anonymních účtů, aby alespoň na konec komentáře napsali svou přezdívku, ať vím, s kým mám čest. Děkuji za pochopení.