12. března 2017

O krátké procházce, která nebyla tak úplně krátká

Domluva zněla: Když bude pěkně, půjdeme na pořádnou túru, za deště vymyslíme nějaký program uvnitř a jestli bude tak nějak uprostřed, uděláme si krátkou horskou procházku. Po probuzení jsme zjistili, že počasí odpovídá třetí variantě. Zamyšlených deset kilometrů se nekontrolovaně protáhlo na 22. ,,Vy jste blázni!" dozvěděli jsme se doma. Často to slýchám bezdůvodně, tentokrát se ale s názorem ztotožňuji.




Naše 22 km trasa. Trasa ve zkratce pro beskydznalé: 
Dobratice, Malá Prašivá, Kotař, Ropička, Komorní Lhotka, Hnojník 
www.trasy.kct.cz



Byla to už třetí sobota za sebou, kterou jsem strávila pochodováním po horách. První týden to byla procházka s mužem přes Ondřejník, taková pohodička, více méně připomínání po zimě, že něco jako hory vůbec existuje. Další týden, po plese, jsem s kamarády pokořila Velký Javorník, což už určitě víte, protože jste pozorní čtenáři a četli jste poslední článek. :) Tuto sobotu jsem nechala kamarády odpočinout a vyrazila zase s mužem. 

Z vlaku jsme vystoupili před desátou hodinou. Jelikož jsme šli dva, nemuseli jsme na nikoho čekat a rovnou vyrazili nahoru. Dá-li se vůbec slovo ,,nahoru" použít, zpočátku jsme totiž šlapali dědinou, která se zvedá jen nepatrně. Abychom si nestěžovali, že je cesta moc jednoduchá, dala nám to potom v lese celkem sežrat. Z mírného stoupání se stalo stoupání prudké (relativně, ruce jsem na rozdíl od minulého týdne používat nemusela).  Pořádně jsem se zahřála a trochu si nadávala, že v batohu zbytečně táhnu těžkou chlupatou mikinu. 

Zhruba po hodině jsme dosáhli prvního cíle, sedli si vedle turistické chaty Malá Prašivá a vytáhli chleba se sýrem a čaj. Posedáváním jsem se zchladila a chlupatá mikina dostala důležitou úlohu, kterou si pak držela až do konce výletu, čili jsem nakonec ráda, že jsem si ji vzala. Byla mi hodně užitečnou společnicí. 

Cíl číslo jedna nám ani zdaleka nestačil. Pokračovali jsme tedy dál. Byli jsme v oblasti, kterou dobře znám. Vymyslela jsem si menší okruh, v podstatě takovou trochu zdlouhavou cestu na nádraží, ze kterého jsme vyšli. 

Hahaha.

,,Co kdybychom šli ještě na Kotař? Je to už jenom kousek," napadlo mě. Muž nebyl proti, hory má rád stejně jako já, takže neprotestoval a šli jsme. Z Kotaře byla možnost sejít do nejbližší vesnice, nebo se vrátit kousek zpátky a navázat na plánovaný okruh... nebo pokračovat ještě dál na další vrchol. 

Asi tušíte, kterou možnost jsme si vybrali. 


Došlapali jsme na Ropičku, kde to mimochodem vypadá docela strašidelně. 
,,A kam teď?" Ukázalo se, že svůj rodný kraj neznám až tak dobře. Byla jsem trošku zmatená. Každý ale dobře ví, že všechny cesty vedou do Říma, a já můžu říct, že to platí o čemkoliv, třeba i o stanicích vlaku. 

Moudro ovšem nepraví, za jak dlouho se do Říma dostanete. I toto platí o oněch stanicích! Poslední půl hodinu chůze jsme měli dost napínavou. Šlo o život! Dobře, přeháním. Ve hře byla okamžitá cesta domů versus hodinové posezení na nádraží. Věděli jsme, že když se nám poštěstí, stihneme vlak, zároveň bylo hodně pravděpodobné, že nám vlak ujede prakticky před nosem. Riziko této tragédie mi dodalo síly dva krátké úseky běžet. 

A víte co? Víte co? Stihli jsme to! 
Cítila jsem se jako vítěz. 
Jen škoda, že se mi v batohu rozplácl banán a nastrouhalo jablko. 


Procházka se nám kapku protáhla. Zažili jsme všelijaké počasí. Občas se na nás usmálo sluníčko, častěji však bylo úplně zamračeno. Někdy se zdálo, že začíná jaro, jindy jsme procházeli zimní krajinou. Pořád bylo co obdivovat. Byla jsem naprosto spokojená. 

Díky kotníkovým botám jsem si nepřivodila žádný úraz, za celou dobu jsem vůbec nekulhala! Na to budu v létě v nízkých botách s láskou vzpomínat... 


Doma jsme se umyli, najedli, popovídali se sestrou a vyrazili znovu pryč. Slyšeli jsme volání čajovny! 



Jak jste strávili víkend vy? :) 



Kája

9 komentářů:

  1. To mi připomíná naší neplánovanou túru v horách, kdy jsme nechali naši novou kamarádku vybrat kam jít a nikdo jsme se ani nepodíval co vybrala. Nakonec jsme šli neplánovaně 20km přes dvě hory v Kaskádovém pohoří. K autu jsme došli za úplné tmy. Všechny ty americké horory jsou pravda, v přírodě v Americe žádnej signál není! Takže po cestě zpět, v té hrozné tmě jsem se ztratili v horách ještě ke všemu, protože nikomu nešla navigace :D

    Travel with Marky || Život v Americe

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To zní dobře! Tedy, v danou chvíli to asi moc příjemné nebylo, ale vzpomínat se na to musí dobře. Já bych se zpětně určitě smála. :)

      Vymazat
  2. Já jsem tedy většinou šla jen na předem naplánovanou túru, jen jednou se z krátké procházky stalo 10 km, ale má to něco do sebe :)
    Jinak v těchto končinách to znám a mám velice ráda. Před pár týdny jsem lezla na Ropičník, na Godulu se teď vydávám tak 3x do roka a na Prašivou jsem si vyšlápla loni na podzim :)

    OdpovědětVymazat
  3. Měla jsi napsat, ať zavolám kolegyni do Hnojníka, ať kdyžtak chvilku podrží vlak. :-D

    Kdysi dávno jsme šli s rodinou trasu Hnojník - Prašivá - Dobratice (?). Ale rozhodně ne takovou oklikou. :-D

    OdpovědětVymazat
  4. Krásná procházka. Stydím se to říct, ale my s přítelkyní byli celý víkend v posteli. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stydíš? Zrovna ty? :-O (A budou na blogu foky? :D)

      Vymazat
  5. To zní úžasně, navíc, podle mě by to nebyla pořádná vycházka, aby se nestalo něco podobného. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jojo, bylo to luxusní. :)
      Máš pravdu, kdyby bylo vše podle původního plánu, byla by to dost nuda... :D

      Vymazat

Vítám všechny komentáře. :) Chtěla bych poprosit autory z anonymních účtů, aby alespoň na konec komentáře napsali svou přezdívku, ať vím, s kým mám čest. Děkuji za pochopení.