Zvracet? To snad ne! aneb Jak se projevuje emetofobie

V článku o alkoholu, jsem mírně narazila na svůj problém se zvracením. A tak si říkám, proč ho konečně nevykřičet do světa (po té, co jsem si předevčírem přivedla trauma...). Co znamená problém se zvracením? To, že se ho příšerně bojím...



Když se dozvím, že někdo zvracel, když vím o někom, kdo má střevní chřipku, když mám cestovat bez kinedrylu, když... a ... a taky ..., mám strašný strach. Strach, že bych další zvracející osobou mohla být já. V hlavě mi šrotují různé tragické myšlenky, celá se třesu, je mi těžko na žaludku. Tento stav trvá podle vážnosti situace, někdy stačí zaměstnat hlavu něčím jiným, jindy trvá třeba celý den.

Problém je možná v tom, že jsem zvracela naposledy v první třídě, což už je dvanáct let. Vůbec nevím, jak se při tom člověk cítí, netuším, co dělat, nemám ponětí, jak poznat, že už ,,to" přijde. Fobie je každým rokem silnější a silnější.

Samozřejmě, pro nikoho není zvracení příjemné, jenže jak tak pozoruju lidi v okolí, u normálních je bráno jako něco naprosto běžného, co je sice špatné, ale nic, co by se nedalo přežít. Dejme tomu, že je to pro ně něco jak pro mne horečka. Nechci ji, je strašné ji mít, bez peřiny je zima, pod peřinou horko, cesta na záchod je utrpení, nicméně po prášku většinou poleví. Z představy, že budu mít horečku, se mi nic neděje. Tři dny v horečkách jsou v pohodě, jedno zvracení bez dalších následků úplná tragédie.

Občas to vede k docela šíleným činům. Ať jsem kdekoliv, vždycky mám v hlavě mapu s vyznačenou cestou na záchod. Cestuju-li autousem bez kinedrylu, mám u sebe sáček, i když vím, že už se mi špatně nedělá. Nejhorší je, když má někdo střevní chřipku. Snažím se od nemocné osoby držet co nejdál. Nejím. A když už, tak něco velmi jednoduše stravitelného, abych snížila riziko zvracení. Uleví se mi až současně s nemocným.

Bojím se, když někde spím. Bojím se jít spát nedlouho po jídle. V noci po akcích pro jistotu nejím. Jsem nervózní, když jím špenát (viník posledního zvracení, ve skutečnosti však za to mohla spíše nemoc). U večerního táboráku si nikdy neopeču párek. Ani chleba. Jím ho jen tak. Jsem dost nejistá, když někdo pije. Jdu-li na velký koncert, jako první přemýšlím, co budu dělat, až se mi bude chtít zvracet. Kávu piju více méně jen po jídle. S ranním užíváním vitamínu C jsem velice opatrná, i když snídám. Otěhotnění se bojím kvůli zvracení, nikoliv kvůli dítěti.(věřím v mužovu oporu)

Na závěr uvedu pár konrétních špatnných stavů. Na základce se spolužák nějak moc naobědval. Po jídle pak do sebe nalil spoustu jahodového mléka. Žaludku se to asi nelíbilo. Chudák kluk to nevychytal, neodešel, nedoběhl k blízkým umyvadlům. Začal zvracet v šatně. Fůůj řvali samozřejmě všichni, nikomu však nebylo zle. Já jsem z šatny rychle utekla. Věci jsem si nechala přinést. Až do večera jsem se cítila špatně.

Ve čtvrťáku nebylo ve škole spolužačce B dobře. Domů odjela dřív. Další den jsme se na nádraží ptali spolužačky K, jestli neví, co spolužačce B je. Dozvěděly jsme se, že nic. Doma se vyzvracela a pak už ji bylo dobře. Holky to braly jako klad. Nic ji přece není! Já pak až do začátku vyučování uvažovala, proč asi zvracela a zda bych ze stejného důvodu nemohla zvracet taky. V hodinách jsem pak na to nemyslela. Přišlo to až v češtině, kdy nám profesorka vyprávěla o školách, na kterých byl povinný například i šerm. ,,Jojo, B včera šavlila, ta je na šerm moc dobrá," dělaly si holky srandu. Smály se. Já jsem zbledla a opět se začala s rozstřeseným žaludkem topit ve svých myšlenkách.

Do třetice ono trauma, které jsem si předevčírem přivedla sama. Poslední dobou si pořád dělám různé sypané čaje, zelené i bylinkové. Jsou dobré, bohužel po nich zůstavají lístky a květy. Čas od času přijde uklízecí chvíle. Jako předevčírem. Všechny lístky jsem přelila do největšího hrnku. Jeho obsah jsem chtěla spláchnout do záchoda. Bylo v něm moc vody. Jelikož jsem šikovná, voda se mi cestou po troškách vylila. I s lístky. Jak jsem uviděla cestu na záchod s takovými loužemi, evokovalo to ve mně představy něčeho jiného...a na nějakou dobu mi to ukradlo vnitřní klid.

Takže tak.

Zvláštní, že psí zvracení se mnou vůbec nehne...


Komentáře

  1. Ahoj, mockrát děkuju za tento článek. Trošičku mi pomohl, že v tom nejsem sama. Nejdřív jsme myslela, že to mám jako jediná, ale na internetu jsem zjistila, že nás je více. Se vším to mám naprosto stejně. Těhotenstvi nepřipadá v úvahu, nechodím na párty, nepiju, jim pořád to stejné, bojím se chodit do restaurací, obchoďáku, kin, škol i nemocnic. Autobus je taky peklo. Venku se koukám jenom na chodníky, kdyby něco někde. Celkově je to šílené. Fobie mi totálně řídí život. Ale především mi ho omezuje. Člověk to má pořád v hlavě. Probouzí mě to ze spaní, je to nekonečné. Třeba zrovna teď sedím v pokoji a třesu se, bojím se, že budu zvracet. Projíždím internet s výskytem střevních chřipek. Ale hlavně se bojím z toho důvodu, že mamce bylo večer špatně, měla teplotu, zvracela atd. Já jsem se samozřejmě totálně sesypala, brečím, že to je určitě střevní chřipka, že to chytnu atd. Ale mamce se po vyzvracení ulevilo a tvrdí mi, že to má z lososa, který už byl tři dny v ledničce a že jí nesedl, tak to vypadá na menší otravu. Což je logické a a mamce ryby většinou nesednou. Taky mamka snad nikdy neměla střevni chřipku, má dobrou imunitu...Ale já tomu samozřejmě vůbec nevěřím a jenom čekám. Místo toho, abych mamce pomohla, podpořila ji, tak se z toho totálně hroutím. Nevím, co přijde. A nejhorší je, že to prostě nepoznám, jestli fakt budu zvracet nebo ne. Přijde mi, že mi je špatně pořád a už strašně dlouho jsem nezvracela, tak ten pocit už neznám a ani si ho nedokážu představit, asi bych raději umřela než tím projít. Ve škole jsem sedávala na kraj, kdyby náhodou. Nechodím na veřejné záchody, kdyby náhodou. Pořád mám u sebe antibakteriální gel, kdyby náhodou. Bez sáčku taky nevyjdu, kdyby náhodou... Nejhorší je, že pro okolí je to totálně přirozená věc, součast života, nic zvláštního. Poslednich pár let nevím, co je to kvalitní spánek a hlavně celou noc v kuse. Je to začarovaný kruh, vůbec nevím, jak z toho ven...
    Sindy

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jak to tak čtu, asi už jsem dostala z nejhoršího ven.

      To, co popisuješ, jsem cítila asi tak před čtyřmi lety. Teď už je to se mnou lepší, spím mnohem lépe a cestování mi nedělá takové starosti. Možná je to tím, že mi tehdy bylo docela často špatně, dokonce jsem uvažovala, že si zajdu k doktorce, ale nakonec jsem se z toho nějak dostala. Ne, nezvracela jsem, ale tak dvakrát třikrát do měsíce jsem měla pocit, že mám v žaludku šutr, který musí pryč. Častěji jsem se budila v noci s tím, že je mi špatně. Měla jsem na to strategii - sluchátka do uší, lehnout si na záda, hlavu dát co nejvýš... A samozřejmě jsem měla pod polštářem sáček. :D

      Tvůj špatný pocit z mamčina zvracení naprosto chápu, rozhodně bych nebyla v pohodě. Na rozdíl od toho, kdo sám zvracel. :D Tady je aspoň vidět, jak to lidi opravdu berou jako normální věc. Já bych se rozhodně klepala, měla problém usnout a za celý další den bych snědla možná tak pár suchých rohlíků...

      Rozhodně s takovou fóbií nejsi jediný člověk na světě. :-) V reálu nikoho neznám, ale na internetu už se mi ozvalo hodně lidí.

      Tak ti držím palce, abys nebyla nemocná a aby se tvůj strach aspoň trošku zmírnil.

      Vymazat
    2. Děkuju za odpověď a za podporu. Je super, že je to u tebe lepší, snad se to zlepší někdy i v mojí hlavě. Moc tě obdivuju, že ses s tím dokázala tak statečně poprat :-) Jeee, tu strategií mám podobnou, akorát sáček mám vedle postele, nenápadně schovaný, pod polštář mě to nenapadlo :D ale zní to lépe :D
      Jinak mamka je v pohodě, šla ráno normálně do práce, byla to nejspíš ta ryba, ale moje hlava mě přemlouvá, že je to jinak...Já jsem samozřejmě celou noc nespala, popíjím černý čaj a s rohlíkem ještě váhám, ale aspoň půlku si za chvíli dám...Přesně jak píšeš, ty rohlíky jsou u mě posledni dobou fakt často...

      Ještě jednou moc děkuji, taky moc držím palce!!! Musíme to někdy porazit! Snad někdy napíšeš pokračování :-) jak se to u tebe vyvíjí.
      Sindy

      Vymazat
    3. Já bych se bála, až bych měla někdy jíst rybu. :D Asi bych si dala jen kousek a pak byla dlouhé hodiny na pozoru. :D

      Děkuji za tip napsat pokračování, je to dobrý nápad. Až budu mít po zkoušce, rozepíšu se tady víc o tom, jak se moje fobie vyvíjí... naštěstí tím způsobem, že se zmírňuje. :)

      S přáním co nejméně zkaženého dne (bez myšlenek na TO)

      Kája

      Vymazat
    4. Ahoj, tak jsem sepsala nějaké tipy, jak si s emetofobií poradit... A chystám i ten článek o vývoji. :)

      Vymazat
  2. Díky za tenhle článek, do teď jsem neměla ponětí, že něco takového existuje. Poprvé jsem o tom četla v tvém aktuálním článku. Mám to jako většina lidí, zvracení příjemné není ani u mě, ani u jiných, ale trauma z toho nemám. Při žlučníkovém záchvatu to je dokonce moje jediné přání se co nejrychleji vyzvracet, protože to znamená počátek konce té poměrně silné bolesti... Přeji co nejméně chvil, kdy tě tato fobie bude pronásledovat ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za komentář a za podporu. :)

      Vymazat

Okomentovat

Vítám všechny komentáře. :) Chtěla bych poprosit autory z anonymních účtů, aby alespoň na konec komentáře napsali svou přezdívku, ať vím, s kým mám čest. Děkuji za pochopení.