Profíci mají svou vlastní doménu. Hledejte mě na:

www.kajinblog.cz

16. ledna 2017

První rande, první líbání

Vzpomínky na první polibek jsou všelijaké. Jak na něj vzpomínám já? 



Byla jsem hnusná a nikdo mě nechtěl. Nebo jsem si hnusná a nechtěná aspoň připadala. Za těchto a dalších zlých okolností jsem byla dost na větvi, když jsem se po třetím dnu nekonečného chatování s kamarádem dozvěděla, že jsem středem něčího zájmu. Přičtu-li k tomu fakt, že byl tento kamarád zrovna zadaný a že jsem se s ním stihla během tří měsíců dvakrát pohádat, jsem z toho na větvi ještě dnes.

No, stalo se. Pak jsme si chatovali dál a dál. A musela jsem to být já, kdo onoho kluka pozval na rande. Nutno podotknouti, že jako rande to vnímám až teď. Tehdy jsem stále ještě nevěřila tomu, že by mě mohl mít někdo rád a že bych mohla s někým chodit, čili jsem s ním spíš ,,šla ven".

Aby se mi to dobře tajilo doma, šli jsme ven v pondělí 27. září ráno. Dostali jsme ředitelské volno, tím jsem na rozdíl od zbytku rodiny získala čtyřdenní víkend... a samozřejmě příležitost vypadnout z domu, aniž by to někdo tušil.


Počasí se nevyvedlo, byla kosa a občas pršelo. Neodradilo nás to. Prostě jsme mokli.

Na úvod si dovolil malou pozornost - dal mi kofilu. Potěšil mě, kofily jsem v té době milovala.
Pak už to šlo z kopce.

Trošku jsme se procházeli, konverzace vázla, ač jsme byli dřív schopní povídat si celé hodiny. Počasí se horšilo. Najednou ho napadlo, že bychom mohli jít do cukrárny. Jeho nápad. Jeho pozvání. Krátké přesvědčování. A pak poznámka: ,,Doufám, že máš peníze!"

To by byl první tragikomiký zážitek. Polehčující okolnosí je jeho věk, ve čtrnácti asi člověk nemá na rozhazování a zvaní všech holek z okolí na zákusek, ale mohl to podat trošku jinak, co si budeme vykládat.

K tragikomickému zážitku číslo dva dojdeme za chvíli. Dojdeme k němu kolem řeky. Najednou se objevíme u nejodpornějšího podchodu všech dob. Schválně, dívejte:



Nachází se v dost podivné části města. A je tam mokro a smrdí to tam. Na stěnách jsou sprosté nápisy. Romantika jak blázen!

Jenomže venku pršelo a my neměli kam jít. Takže jsme to tam tak nějak zakotvili.

A pak se to stalo. Políbil mě. Dobře, to asi není tragikomický zážitek. To je přímo tragický zážitek!

Fuuuuuuuuj!

Rázem jsem byla znechucená a chtěla jít rychle domů. Bylo to prostě hnusné. Strčil mi jazyk do pusy a já myslela, že se pobliju. Dokonce jsem pak ten den ani pořádně neobědvala. Tak moc mi bylo špatně.

Jemu asi ne. Příště to chtěl opakovat. A pak zase a zase a zase. A já to vždycky co nejvíc oddalovala. A pak trpěla. Nelíbilo se mi to. Ani se nedivím. Vůbec nevím, co by z té techniky, kterou mi nabízel, měl člověk mít. Až s postupnou změnou se mi líbání hnusilo méně a méně, až se mi nakonec začalo líbit. Ale... to už zavání tematikou, ke které jsem se rozhodně nechtěla dostat.



Článek by asi nebyl kompletní, kdybych nedodala, jakým způsobem se to dozvěděly mé nejbližší kamarádky.

U Anežky to proběhlo poměrně šetrným způsobem. Kluk ji ukázal tapetu na mobilu - byla jsem tam já - a ona si to domyslela.

U Terky to bylo trošku divočejší. Jeli jsme do školy. My dva vedle sebe, Terka s KOFOLOU (hraje v příběhu důležitou roli) naproti nás. On že Terce musíme něco říct. Vypadlo z něj: ,,My jsme se líbali!" Terka pijíc kofolu propadla záchvatu smíchu. A já záchvatu studu. Vlastně se stydím ještě teď, přestože už je tomu skoro šest let a s tím klukem tři roky nechodím.



Takové byly mé začátky... A co vaše? Byl i váš první polibek tak nechutný?




Žádné komentáře:

Okomentovat

Vítám všechny komentáře. :) Chtěla bych poprosit autory z anonymních účtů, aby alespoň na konec komentáře napsali svou přezdívku, ať vím, s kým mám čest. Děkuji za pochopení.