15. ledna 2017

Kouzlo školních záchodů

Tento článek pochází z původního blogu. Reagovala jsem tak na možné zvolení TT Poetičnost veřejných záchodů.


Bavit se budeme nejen o záchodech sto procentně veřejných záchodech, na které může přijít kdokoliv, komu se zrovna chce (a kdo je ochoten zaplatit nějakou tu korunu), ale i o záchodech určených pouze pro vybranou skupinu lidí, nazvěme je třeba záchody sdílenými. Tolik pro ujasnění, abyste mi hned u příštího odstavce nenadávali.

Asi mě budete mít za totálně zvrhlou. Plánovala jsem všechny své postřehy z různých záchodů sepsat do jednoho jediného článku. Začala jsem toaletami ve škole. V hlavě se rodily další a další myšlenky, článek se rozrůstal a rozrůstal, a ve frontě stále čekala spousta neškolních záchodů. ,,Kloska, kdo to jako bude číst?" zhrozila jsem se. A tak jsem se rozhodla, že záchodové články prostě budou dva. První o záchodech školních, druhý o těch ostatních.

Vidíte, jak by mi téma Poetičnost veřejných záchodů sedlo?

Přistupme k věci.


Zpětně se zdají být nejpodivnějšími záchody ve školce. Čurali byste teď snad před kamarády? Asi ne. Tehdy vám to však určitě špatné nepřišlo. A mne taky ne. Úplně v pohodě jsem si povídala s holkama v řadě. A úplně v pohodě jsem se znalou kamarádkou poučovala neznalé, že se musí utírat, jinak budou mít červenou pipinku a bude je bolet. A když jsme odcházely zpátky do třídy, nezapomněly jsme se podívat na čurající kluky. Měli to super, mohli čurat dva najednou! Tři už ne, čurali by si na bříška.

Fuu. Ve školce by mě nikdy nenapadlo, že až to všechno budu jednou vyprávět, bude to znít tak hrozně. V klidu jsem vystrkovala zadek na paní učitelku, aby zkontrolovala, jestli jsem se dobře utřela, a smála jsem se těm, kteří kontrolou neprocházeli.

A pak jsem přišla na základku, kde má každý záchod svoji kabinku, holčičí jsou úplně odděleny od klučičích a paní učitelka už nechodí na kontroly. Prostě najednou strašná nuda.

Úplně na začátku první třídy jsme měly staré hnusné záchody, zatímco kluci už měli krásné nové. Abychom jim nezavíděly, začaly brzo opravy i u nás. A tak se musely klučičí záchody rozdělit, my jsme chodily na našem patře, spolužáci museli dolů.

Po dlouhé a dlouhé době se ozvalu z rozhlasu: ,,Rekonstrukce dívčích záchodů na prvním stupni je dokončena."
O přestávce jsme se ve velkém houfu vydaly zkoumat opravené místo a skandovaly jsme: ,,Na-hol-čičí! Na-hol-čičí!"

Musím však poznamenat, že návštěvy klučičích záchodů jsme si s kamarádkou Hankou velice užívaly. Bylo to poprvé a vlastně i naposledy v životě, co jsme přišly do blízkého styku s pisoáry. Navíc se nás tam scházelo hodně a musely jsme dlouho čekat, jelikož záchody byly jen dva, a tak jsme se seznámily se spoustou holek z jiných tříd. O pár z nich jsem pak mohla tvrdit, že jsou to moje kamarádky ze záchodu.

U záchodů prvního stupně se ještě chvíli zdržíme, vyprávění by totiž nebylo kompletní, kdybych se nezmínila o jednom prazvláštním zvyku. Zřejmě jsme jím vzpomínaly na školku. Jedna z kabinek byla mnohem větší než ostatní, nahoře měla okno a taky tam byl radiátor a takový sloupek, asi zkrýval nějaké trubky nebo tak něco. Trávily jsme tam velké přestávky. Bylo nás vždycky cca pět, postupně jsme se vystřídaly na záchodě a ostatní mezitím šplhaly po onom topení, natahovaly se k oknu a přes záchodovou nádrž na vodu jsme přelízaly na sloupek...

Záchody na druhém stupni vůbec nebyly zajímavé, vyjma toho, že na nich čas od času někdo kouřil. Byly už opravené a chodila jsem na ně jen dva roky.

Na gymplu chvilku trvalo, než bylo sociální zařízaní úplně obnovilo. První dva roky byly všude ošklivé plechové kabinky, které se většinou ani nedaly zamykat a krajní byly v každém patře tak malinké, že se v nich skoro nedalo hnout a schovat se do ní i s batohem bylo naprosto nemožné. Jo a zrcadla byly jen ve dvou podlažích se čtyřech a byly malinké.

Opravili nám je během dvou velkých prázdnin, nejdřív spodní patra, pak horní. První oprava dopadla o něco lépe, v horních patrech jsme dostaly příšerně růžové kachličky a záchody jsou tam tak vysoko, že jsem si mohla klidně houpat nohama.

Rekonstrukce jsem samozřejmě ocenila. Jen už to po nich nemělo své kouzlo. Chyběly nápisy ,,miluju holky s velkou" ani ,,Zakládám anketu ohledně školních záchodů. Některé názory odměníme." A další.

Jo a abych nezapomněla, na gymplu pořád chyběl toaleťák. Musely jsme být pořád vybaveny papírovými kapesníky, protože jinak... no, však si z povídání o školce pamatujete, co by se nám stalo.


Tolik o školních záchodech. Děkuji za pozornost. A nezapomeňte splachovat!

A utírat po sobě prkýnko...



Žádné komentáře:

Okomentovat

Vítám všechny komentáře. :) Chtěla bych poprosit autory z anonymních účtů, aby alespoň na konec komentáře napsali svou přezdívku, ať vím, s kým mám čest. Děkuji za pochopení.