16. ledna 2017

Jak jsem si šla v Praze zaběhat

Vyslechněte si tragikomický příběh dnešního rána/dopoledne. Byla jsem běhat. Přísahám, že tento běh nemá obdoby jak v mém životě, tak v životě spousty a spousty dalších běžců. Nikdy na něj nezapomenu!

Říjen 2016

Probouzím se v Praze kolem šesté hodiny ranní. Oba muži v bytě se postupně chystají do práce. Já během jejich rituálu zchroupu jedno jabko. Od tři čtvrtě na osm jsem konečně sama. Kocouři nejsou doma a já, myš, mám pré. Najednou dostávám chuť si zaběhat. Převlékám se do běžeckého. Myslím na zapůjčené klíče válející se na stole. ,,Musím si je vzít!" bleskne mi hlavou.

Vyruší mě esemeska. Od koho? Beru telefon do ruky a zjišťuju, že je to zpráva od kamarádky, se kterou jsem rok a půl pořádně nemluvila. Dovídám se, že by mě prý ráda viděla. Hurá! Zlepší mi to už tak dobrou náladu. Chuť běhat je najednou ještě silnější. Rychle odepisuju, oblékám bundu, obouvám boty. Prohmátnu kapsu, cinká, je to dobré, klíče v ní jsou. Zamrzí mě, že jsem nechala ve Frýdku rukavice. Odcházím z bytu.

Dveře se zabouchly. Vytahuju z kapsy klíče a pokouším se zamknout.
První klíč nepasuje.
Druhý klíč nepasuje.
Třetí klíč nepasuje.
Čtvrtý klíč ... počkat, co? To je přece můj přívěsek!
Neee, jsou to moje klíče! Kde jsou pražské klíče?
Aha.
V kuchyni na stole. Za zabouchnutými dveřmi.

Najednou mě přestávají mrzet zapomenuté rukavice. Zapomenuté klíče jsou horší.

A tak se ocitám na pražské ulici bez šance dostat se do bytu.

Mám na sobě elasťáky, tenkou šustku, šátek a čelenku. Oblečení ideální na běh, pro dlouhodobé flákání se po venku nedostačující. Nehledě na to, že jsem zatím snědla jen to jabko, přece nemůžu být až do večera o hladu! A o žízni. Procházet se až do odpoledne po okolí je nesmysl.

Peníze u sebe nemám. Mobil u sebe nemám.

Jediné co mám, je starý papírový kapesník, klíče od domova a karta na MHD Frýdek-Místek. S tím v hlavním městě moc slávy nenadělám.

Co mám dělat?

Jako první mě napadá jet za klukama do práce a půjčit si další klíče, jenomže to je přece strašně daleko a vůbec, jak je tam chci hledat?

Najednou si vzpomenu na přibuzné. Bydlí přece prakticky za rohem! Vydávám se směrem k areálu Akademie věd ČR. Cítím se tam nepatřičně jako dva roky zpátky, když jsme u oněch příbuzných přespávaly s Terkou po koncertě Sonaty Arcticy. Kromě nervozity z prostředí mě přepadá mírná nervozita z očekáváného setkání. Příbuzní vůbec namají ponětí, že se vyskytuju v Praze, navíc mě dlouho neviděli. Jak se asi budou tvářit, až se tam zjevím a budu chtít půjčit počítač a peníze?

Problém se vyřešil sám. Nikdo není doma. I maminky s miminky občas někam odejdou...

Musím se vrátit k plánu číslo jedna.

Celá vyklepaná jdu na metro. Celá vyklepaná jedu metrem. V každé stanici se nervózně rozhlížím, jestli neuvidím podezřelého muže. Jet tři čtvrtě hodiny na černo prostě není vůbec žádná sranda.

Vystupuju z vlaku a běžím rovnou k mapě. Bude velký oříšek dojít k mužům do práce? S úlevou zjišťuju, že ne. Je to prakticky hned vedle.

Několik minut postávám před vchodem a sbírám odvahu. Jdu do toho.

Ne, ještě se mi nechce. Znovu se zastavuju. Nevím, proč to dělám. Pan z recepce mě vidí, akorát se tu ztrapňuju. Stejně ho musím oslovit, jestli tady nechci postávat, dokud kluci nepůjdou domů.

Nádech, výdech. Vcházím do budovy, nasazuju nevinný úsměv a oslovuju sympatického pána z recepce. Trošku se při tom stydím, on má sako, já běžecké oblečení. Pan nemá s mým požadavkem zavolat spolubydlícího vůbec žádný problém.

Honza přichází s nechápavým a překvapeným výrazem. Kratké shrnutí mého příběhu mění překvapenost na pobavenost. Dostávám klíče a pár peněz na metro. Vyslechnu si rýpnutí. Tak to dopadá, když venkovan navštíví Prahu!

Honza mizí do výtahu, já mizím do metra. Tentokrát s platnou jízdenkou. Jaká to úleva!

Přicházím do nezamčeného bytu s otevřeným oknem. Naštěstí žádného zloděje nenapadlo se do něj dobývat.

Běh se protáhl o dvě hodiny.

Z jedné věci můžu mít fajn pocit - jsem ráda, že mi při odchodu svědomí nedalo a ještě jsem se vyzula, abych se vrátila do kuchyně zhasnout!


Shrnuto podtrženo: sport škodí.

(Nebo jsem vážně jen venkovan ve velkoměstě. Stát se to u nás, měla bych to za mamkou do práce mnohem blíž, přestože ani nepracuje ve městě, nýbrž v nedaleké vesnici. Vlastně bych tam klidně mohla doběhnout...)




Kája


Zajímají vás články skutečně o běhu? Pak doporučuji: 

  1. Běhejte (odkáže vás to na původní blog!) 
  2. Stalo se při běhání (rovněž na původním blogu)
  3. Jak jsem nezabloudila na VŠB (článek zde o super závodě) 



Líbil se ti článek? Pobavil tě můj příběh? Ohodnoť ho na blogr.cz! 

3 komentáře:

  1. Tak to mě pobavilo! Super! Jen mi není jasný ten začátek..."oba muži"?
    Ty máš dva?
    Tak nevím, zda-li ti je mám přát, anebo závidět?:-))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pražáky mám dokonce tři a myslím, že jsou k závidění. ;)
      Chodím jen s jedním z nich, ale aby mu nebylo v Praze smutno, bydlí ještě se svými kamarády.
      Já tam zatím jezdím jen na několikadenní návštěvy.

      Vymazat
    2. To by Standa čuměl, zřejmě si myslel jak tě oslní a pak se toho zalek! Dobře udělal.:-)) Na tři by rozhodně neměl, ani ve svém mládí!:-)

      Vymazat

Vítám všechny komentáře. :) Chtěla bych poprosit autory z anonymních účtů, aby alespoň na konec komentáře napsali svou přezdívku, ať vím, s kým mám čest. Děkuji za pochopení.